Noviny Info pro turisty Kalendář akcí
AKTUÁLNÍ ČÍSLO
Přečtěte si
Z Regionu
Kultura
Informace
Sport
Napsali nám
INZERCE
Prodám
Koupím
Bydlení
Seznámení
Různé
Podmínky inzerce
ARCHIV
Minulé číslo
Předminulé číslo
Starší čísla
Archiv
Vyhledávání
UŽITEČNÉ KONTAKTY
Redakce
Další kontakty
 
Z Regionu
Kde ruce seniorů promlouvají a učí řeči generací
Vánoční zboží od loňského roku nezdražilo
Zastupitelé odpověděli petentům ze Štefánikovy
V mlékárně Miltra končí výroba
Kardinál v Kunštátě
Na přelomu roku stoupne počet lidí bez práce
Ještě ozdobit
Tříkrálová sbírka začne na Nový rok
Provozovatelé sportovišť usilují o pomoc kraje
Připravují regeneraci sídlištní zeleně
Projekt zviditelní Löw-Beerovy vily ve Svitávce a v Chrastavci
Završili třetí desetiletí
Vánoční příloha - Lidi přitahují Vánoce i proto, že Bůh k nám přišel v podobě bezbranného dítěte, říká farář Marek Zikmund
Vánoční příloha - Ve Skalici žila princezna z Krakatitu
Vánoční příloha - První továrna na nábytek byla na Bělé
Vánoční příloha - Vánoční polévka podevatenácté
Vánoční příloha - Tradiční oděv Malé Hané na kresbách Pavly Vacové
Vánoční příloha - Tradiční oděv Malé Hané na kresbách Pavly Vacové II.
Vánoční příloha - Anketa
Vánoční příloha - Sonda teen - Silvestr
Vánoční příloha - Letos se vzpomínalo na básníka a kunsthistorika Jana M. Tomeše
 
Kde ruce seniorů promlouvají a učí řeči generací
B o s k o v i c e (Jim) - Ve čtvrtek odpoledne v Muzeu Boskovicka zahájili výstavu nazvanou Příběhy rukou. Jde o výstavu fotografií, které vznikly v boskovických domovech pro seniory při práci na dalším z modulů Mezigeneračních mostů. „Jsme si vědomi tohoto, že nejde o fotky umělecké, mají ale hluboký lidský rozměr,“ uvedla ředitelka Městské správy sociálních služeb Marie Sáňková poté, co symbolicky pokřtila kalendář pro rok 2014 z fotografií vytvořený.
   „Příběhy rukou jsou dvanáctým pilířem projektu, který jsme v roce 2005 nazvali Mezigenerační mosty. Ruce propojují lidi se všemi aktivitami, kterými jsme v domově prošli, při práci s hlínou, papírem, tvorbě otisků. Výsledkem otisků rukou studentů pedagogické školy, kteří s námi úzce spolupracují, jsou obrazy na stěnách nazvané Slunce a Strom života. Mohou je vidět všichni návštěvníci našeho domova stejně jako fotografie,“ uvedla duše celého projektu vedoucí úseku přímé obslužné péče Mirka Čopáková s tím, že zisk z prodeje by měl přispět k vytvoření multismyslového prostoru pro seniory s onemocněním demence.
   „Budeme rádi, když výstava změní zažitý pohled na stáří, pomůže vytvářet úctu ke starší generaci a vědomí, že se právě jí máme na co ptát,“ uvedla Marie Sáňková.
   Výstava, která je doplněná výstavkou vánočních formiček ze sbírky Naděždy Parmové a betlémem, bude otevřena i v době vánočních svátků. Děti si v dílničce budou moci vyrábět svíčky a další předměty.
Ve čtvrtek v boskovickém muzeu na vernisáži výstavy Příběhy rukou zazpívali vánoční písně senioři z penzionu.
Foto: Jitka Melkusová  


Vánoční zboží od loňského roku nezdražilo
B o s k o v i c k o (pek) - Cukroví, stromek, kapr – symboly, bez kterých si málokdo umí představit ty pravé Vánoce. V letošním roce prodejci většinou drží ceny při zemi, a tak bude vánoční nákup stát zákazníky přibližně stejně jako v minulém roce.
   Ti, kteří chtějí na štědrovečerním stole šupináče, s jejich sháňkou nemají problém. Kádě s kapry se objeví v obcích v prodejnách spotřebního družstva Jednota Boskovice. „Se stanovením ceny za jeden kilogram kapra vyčkáváme až do poslední chvíle, podle toho, jak se zachová konkurence. Ale podle prognóz dodavatelů by letos cena kaprů neměla být výrazně vyšší než loni,“ prozradil místopředseda Spotřebního družstva jednota Boskovice Petr Čopák. Doplnil, že kádě s pohořelickými kapry navezou do prodejen Jednoty dvacátého a jednadvacátého prosince. „V prodejnách, které mají otevřeno i v neděli, budeme ryby prodávat ještě o den déle,“ podotkl Čopák.
   Na vánočním stole nesmí chybět cukroví. Vůně vanilky a perníkového koření patří k té správné vánoční atmosféře. Některé hospodyňky ale neoplývají cukrářským umem nebo zkrátka kvůli nedostatku času dají přednost cukroví pečenému na zakázku. Kilogram takového cukroví lze pořídit přibližně za tři sta korun. „Už druhý nebo třetí rok držíme stejnou cenu, i když vstupní suroviny, především máslo, poměrně hodně zdražily. V jednom kilogramu cukroví je třicet druhů cukroví, od každého dva kousky. Práce máme hodně, dokonce si u nás pečení objednávají i zákazníci z Brna,“ sdělila majitelka Švancarovy cukrárny v Kunštátě Jana Švancarová. V cukrářství u Kaderků letos nepatrně zdražili. Kilogram cukroví tak stojí tři sta deset korun, i tak si ale cukroví objednává poměrně dost zákazníků.
   Co se týká vánočních stromků, záleží na vkusu i finančních možnostech zákazníků. Jedny z nejlevnějších stromků mohou lidé pořídit na polesích v  Benešově, kde je nabízí společnost MP Lesy. Vánoční stromky jako tradičně prodává i František Opluštil ve Voděradech. „Stromky prodáváme už od druhého prosincového týdne. Letos nabízíme borovici lesní, borovici černou a smrk stříbrný. Cena za standardní výšku stromku je tři sta korun včetně zabalení,“ nabídl Opluštil.
  


Zastupitelé odpověděli petentům ze Štefánikovy
B o s k o v i c e (tt) - Boskovické zastupitelstvo schválilo minulý týden na svém zasedání odpověď obyvatelům ulice Štefánikova, kteří se podepsali pod petici. Ti protestují proti zprůjezdnění této ulice přes areál Minervy, odkud by se mohla auta směřující z Boskovic na Jevíčko napojovat z ulice Nádražní a vyhnula by se tak frekventované ulici Sokolské.
   Obyvatelé Štefánikovy mají obavu především z toho, že by této možnosti využívaly i nákladní vozy a kamiony, což by mohlo znamenat jednak znepříjemnění života v dosud relativně klidné lokalitě, a také by to mohlo kvůli nedostatečné kvalitě vozovky přinést poškození jejich domů a inženýrských sítí vedoucích pod vozovkou. Petenti požadují provést odbornou expertízu stavu vozovky, možnost petičního výboru být u jejího vypracovávání a opravit ulici Polní a Příční.
   Své výhrady zopakovali minulý týden i na zastupitelstvu. V diskusi se rovněž otevřela možnost vybudování zcela nové silnice, po které by auta mohla z Nádražní ulice pokračovat dále a na stávající komunikaci směrem na Jevíčko se napojit až za městem. Tato varianta by však dle politiků byla reálná pouze v případě, že by se za její realizaci postavil Jihomoravský kraj. Boskovičtí zastupitelé se však zavázali, že jednání s krajem o této možnosti vyvolají.
   Vedle toho zastupitelé petenty ujišťují, že není cílem zprůjezdnění Štefánikovy ulice přesměrovat tudy nákladní a kamionovou dopravu na Jevíčko a že v roce 2014 bude na zprůjezdnění ulice zpracována projektová dokumentace. Její součástí bude průzkum podloží, únosnosti pláně a stavu podzemních inženýrských sítí. Opravy ulic Polní a Příční by se měly řešit až po opravě vodovodu a kanalizace, ty však nejsou z finančních důvodů v roce 2014 plánovány. Měly by být provedeny zároveň s opravou ulice Štefánikovy. Zastupitelé rovněž přislíbili, že petenty seznámí s odbornou expertízou, kterou provádí externí firma.
   Samotné zprůjezdnění Štefánikovy ulice připadá podle zastupitelů v úvahu nejdříve v roce 2015, pokud bude na realizaci záměru dostatek peněz.
  


V mlékárně Miltra končí výroba
M ě s t e č k o T r n á v k a - Nad otázkou, zda a co budou zákazníci po Novém roce nakupovat v podnikové prodejně na Komenského ulici v Boskovicích, visí otazník. Během listopadu totiž mlékárna Miltra z Městečka Trnávky přestala vykupovat mléko a začala doprodávat zásoby svým odběratelům. K 1. lednu prodej skončí, zachována bude pouze zakázková výroba, tedy taková, kdy si dodavatelé nechají dělat výrobky ze svého mléka. Zaměstnáno zůstane jen nejnutnější množství pracovníků. To jsou fakta konce téměř 113leté tradice mlékárny.
   Jak uvedl mluvčí firmy Andrej Čírtek, důvodem všeho je nepříznivá hospodářská situace podniku, která vznikla v důsledku situace na trhu a špatného obchodního vedení. „Minulé vedení celou dobu vykazovalo zisk. Když v říjnu letošního roku nastoupil nový jednatel, který nechal udělat audit, zjistilo se, že bývalé vedení tajilo skutečný stav. Podnik vyčíslil ztrátu v řádu desítek milionů korun. Jediným řešením je reorganizace a restrukturalizace výroby se záměrem najít investora nebo kupce,“ dodal Andrej Čírtek.
   Nezodpovězen tedy zatím zůstává nejen osud boskovické prodejny, ale především skutečnost, zda vůbec ještě někdy zákazníci najdou oblíbené výrobky z Miltry na pultech obchodů.
   
   MK
  


Kardinál v Kunštátě
K u n š t á t - Pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka přijal pozvání občanského sdružení Kolpingova rodina (kr) Kunštát a farnosti Kunštát a při příležitosti 20. výročí založení KR přijel v úterý 10. prosince na návštěvu. Ta trvala celkem tři hodiny a zahrnovala mši svatou, besedu s farníky a večeři.
   
   Foto: Jiří Suchomel
  


Na přelomu roku stoupne počet lidí bez práce
B o s k o v i c k o (pek) - K poslednímu listopadovému dni se v okrese Blansko o jednu desetinu procenta zvýšila míra nezaměstnanosti. Úřad práce evidoval 5303 lidí bez zaměstnání, což je o 108 více než ke konci října. Na trhu práce bylo 265 volných míst. Podíl nezaměstnaných v celkovém počtu obyvatel okresu byl 7,1 procenta.
   V rámci Jihomoravského kraje si přitom okres Blansko stojí dobře, míra nezaměstnanosti v kraji je totiž 8,3 procenta. Podle Josefa Bürgera, který je vedoucím oddělení zaměstnanosti na krajské pobočce Úřadu práce v Brně, se dá očekávat, že vývoj míry nezaměstnanosti na přelomu roku bude obdobný jako v jiných letech. „Nezaměstnanost kvůli ukončování sezónních prací dále poroste a kulminovat by měla na začátku nového roku. Nárůst podílu nezaměstnaných osob je očekáván v rozmezí dvou až čtyř desetin procenta,“ odhadl Bürger.
   Jeho slova potvrzuje statistika týkající se vývoje nezaměstnanosti. V letošním roce bylo nejvíce nezaměstnaných v lednu a únoru, s blížícím se nástupem sezónních prací se pak míra nezaměstnanosti opět snižovala. Nejnižší hodnoty dosáhla v červnu, kdy bylo bez práce pět tisíc lidí. „Meziročně počet nezaměstnaných v okrese Blansko vzrostl. Jejich podíl nabývá jedné z nejvyšších hodnot za poslední roky. Vývoj měsíční úrovně nezaměstnanosti na Blanensku v jednotlivých letech vykazuje podobný průběh. Nejvyšší nezaměstnanost zaznamenáváme v zimních měsících. Naopak v létě je úroveň nezaměstnanosti nejnižší. Obecně se dá říct, že se zaměstnavatelům daří vytvářet nová pracovní místa. Počet volných míst se v listopadu oproti loňskému roku opět zvýšil. Velký význam mají také pracovní místa vytvářená úřady práce v rámci aktivní politiky zaměstnanosti,“ zhodnotil Josef Bürger.
   Zaměstnavatelé podle Bürgera nejvíce poptávají pracovní pozice prodavačů, administrativních pracovníků nebo číšníky a kuchaře. Uplatnění snáze najdou i zedníci nebo třeba uklízeči. Firmy také hledají pracovníky do výroby a provozu. Hned dvě volná místa inzeruje například firma GMW měřicí technika. Podle personalistiky Evy Musilové ale místa obsazují velmi obtížně. „Nedá se říct, že bychom neměli zájemce o dané volné pozice. Ale protože po uchazečích požadujeme dobrou znalost německého jazyka slovem i písmem i praxi v oboru, stále jsme nikoho vhodného nenašli. Práci přitom inzerujeme už více než rok,“ sdělila Eva Musilová.
   V opačné situaci je dvaatřicetiletá Markéta. Pracovat by chtěla, ale zatím nenašla místo, kde by se uplatnila. „Počítám s tím, že jako matka dvou dětí budu práci shánět ještě dlouho,“ posteskla si žena, která je v evidenci uchazečů o zaměstnání.
  


Ještě ozdobit
D o u b r a v i c e n a d S v i t a v o u (vyv) - a Ježíšek může přijít. Jednou z důležitých radostí těchto dnů je pořízení vánočního stromečku. Malá slečna si ten svůj s rodiči vybrala v sobotu v Doubravici nad Svitavou.
Foto: Andrea Šrámková  


Tříkrálová sbírka začne na Nový rok
O k r e s B l a n s k o - Již od 1. ledna bude možné v Blansku, Boskovicích a dalších obcích regionu potkávat skupinky tříkrálových koledníků, kteří budou koledovat nejen v ulicích, ale i v jednotlivých domácnostech a prosit o finanční dar pro Charitu.
   Jako každoročně se jedná o akci nejen Oblastní charity Blansko. Sbírku pořádá Charita ČR v celé republice již po čtrnácté. Charita se prostřednictvím koledníků bude snažit vybrat dostatek peněz pro potřebné stejně jako v loňském roce, kdy se podařilo shromáždit neuvěřitelných 1 502 806 Kč. „Z minulého ročníku sbírky jsme mimo jiné pořídili několik elektrických postelí, antidekubitní matrace a podpažní chodítka pro nemocné a seniory, o které se prostřednictvím našich služeb staráme,“ uvedla koordinátorka sbírky Marie Sedláková. „Sbírky se letos zúčastní na 380 skupinek koledníků, za což jim patří velký dík stejně jako lidem, kteří přispějí svým darem. Záměrem sbírky je pomoci lidem v tísni, v akutní krizové situaci nebo hmotné nouzi, například ohroženým rodinám, které se svými dětmi žijí na hranici chudoby, dále nemocným a seniorům v našich službách. Rádi bychom také podpořili společné aktivity dětí, mládeže a seniorů,“ upřesnila Sedláková.
   Tříkrálová sbírka, která potrvá do 14. ledna, bude mít i doprovodný program. „Ve čtvrtek 9. ledna mezi 9 a 16 hodinou připravujeme v Boskovicích Tříkrálové měření tlaku a cukru. Zatím zůstává v jednání, na kterém místě se akce bude konat. Tuto informaci, stejně jako další podrobnosti o sbírce, se mohou zájemci dozvědět na našich webových stránkách www.blansko.charita.cz,“ dodala Marie Sedláková.
   
   MK
  


Provozovatelé sportovišť usilují o pomoc kraje
B o s k o v i c e (pek) - Firma Služby Boskovice, pod kterou spadá provoz sportovišť v Boskovicích, chce v příštím roce zkusit využít vhozenou rukavici v podobě dotačního programu Zkvalitnění sportovního prostředí v Jihomoravském kraji. Z něj bude žádat o finanční podporu na pořízení automatického zavlažovacího systému fotbalového hřiště. „Pořízení automatického zavlažovacího systému by mělo i s daní vyjít zhruba na dvě stě osmdesát tisíc korun. Ještě musím zhodnotit, jak vysokou bychom měli spoluúčast, protože když bychom měli spoluúčast vyšší, tak máme větší šanci, naše žádost uspěje. Pokud bychom ale na dotaci nedosáhli, nepočítám s tím, že bychom systém automatického zavlažování v příštím roce pořídili,“ sdělil jednatel společnosti Služby Boskovice Milan Strya.
   Mluvčí krajského úřadu Jihomoravského kraje Denisa Kapitančiková prozradila, že letos vyhlásili sedmý ročník dotačního programu Zkvalitnění sportovního prostředí v Jihomoravském kraji. „Program je určen pro právnické osoby, jejichž hlavní náplní jsou činnosti v oblasti tělovýchovy a sportu. Zatím jsme z okresu Blansko obdrželi jednu žádost o dotaci. Největší množství žádostí však tradična dorazí před uzávěrkou. Loni jsme z celého kraje přijali dvě stě osmapadesát žádostí o podporu v celkové hodnotě téměř devětadvacet milionů korun. Vyhovět jsme mohli jen šestaosmdesáti žádostem a celková podpora činila bezmála deset milionů korun,“ sdělila Kapitančiková.
  


Připravují regeneraci sídlištní zeleně
B o s k o v i c e (pek) - Začátkem příštího roku chtějí Boskovičtí začít s úpravami zeleně na sídlišti na Hybešově ulici. V plánu je kácení a ošetření stávajících stromů, výsadba nových, dále kácení, zmlazení a výsadba nových keřů a částečná obnova trávníků. „Budeme postupovat podle projektu, který jsme dvakrát projednali s veřejností. Poprvé lidé měli připomínky k řešení navrženém projektantkou, podruhé měli občané odsouhlasit, zda byly jejich připomínky zapracovány. Plánovaná regenerace zeleně se týká oblasti, které nyní věnujeme více pozornosti. Dělají se tam nové chodníky, parkovací místa, stanoviště pod kontejnery a povrch komunikace. Celá tato lokalita by měla získat v budoucnu lepší vzhled,“ sdělila místostarostka Boskovic Jaromíra Vítková. Podle projektu se odhadované náklady na regeneraci sídlištní zeleně blíží dvěma milionům korun. Konečnou částku určí výběrové řízení. Boskovičtí zaplatí půl milionu korun z rozpočtu města.
  


Projekt zviditelní Löw-Beerovy vily ve Svitávce a v Chrastavci
S v i t á v k a (vyv) - Ojedinělá secesní architektura, příběhy lidí, kteří ve zdech dnešních kulturních památek prožívali své osudy, připomenutí historie textilního průmyslu v regionu. Samo o sobě dost důvodů, proč věnovat pozornost židovské podnikatelské rodině Löw-Beerů. Zviditelnit nesmazatelnou stopu, kterou po sobě zanechali na Boskovicku a Svitavsku, ale i jejich příbuzenské vazby například k brněnské vile Thugendhat si klade za cíl projekt nazvaný Löw-Beerovy vily. Své síly na jeho realizaci, která už je v plném proudu, spojily dvě místní akční skupiny, MAS Boskovicko PLUS a MAS Svitava.
   „Hlavním výstupem bude zhruba stostránková kniha, na které se už začalo pracovat. V rámci projektu bude natočen krátký film, dále vznikne putovní výstava a leták. Celý projekt završí v srpnu 2014 ve Svitávce konference na téma Löw-Beerových vil,“ představila záměr Radka Bezděková, manažerka MAS Boskovicko Plus. Doplnila, že projekt si vyžádá téměř milionovou investici, přičemž slíbená dotace ve výši téměř 800 tisíc korun pokryje 90 procent nákladů. Samotná realizace probíhá pod taktovkou Svitáveckých, v čele projektu stojí místostarosta Jaroslav Zoubek, manažerka projektu Miroslava Holasová a kronikář městyse Pavel Krejcar.
    „Jde nám hlavně o to, abychom vytvořili kvalitní věci. Zpracování knihy se ujme Vladimír Velešík a jeho syn, jako fotografa jsme vybrali Jaroslava Horáka, spolupracujícího s boskovickou MAS i při jiných aktivitách, a pro natočení filmu blanenského filmaře Břetislava Petra,“ uvedl místostarosta. Pokračoval, že film bude trvat asi dvacet minut a chtějí, aby začínal reálným příběhem. Točit se začalo předminulý týden. „Využili jsme jízdy historického vlaku a natočili první fázi filmu. Ta se váže k roku 1939, když majitelé vily utíkali před fašismem, ale víc předem prozrazovat nechceme,“ dodal z pochopitelných důvodů Jaroslav Zoubek. Po prostudování řady archivních materiálů se místostarosta přiklání ke zpracování projektu v linii tří osob: Fritze Löw-Beera, bydlícího ve Velké vile a známého jako sběratele asijského umění, Alfreda z Malé vily, jehož dcera Greta dostala jako svatební dar s Fritzem Tugendhatem pozemky, na nichž si posléze postavili slavnou brněnskou vilu, a Rudolfa Löw-Beera.
   Všechny tři vily, jichž se celý projekt týká, patří mezi kulturní památky. Všechny tři byly vybudovány na začátku dvacátého století v převážně secesním stylu. Velká vila ve Svitávce (z let 1900 až 1902) s přilehlým parkem a vila (z r. 1911 až 1913) na severním okraji Chrastavce, v jeho místní části Půlpecen, patří v současné době příslušným obcím, Malá svitávecká vila (1906) je v soukromých rukách rodiny Loskotů. Přitom jedině tzv. Velká vila v současné době slouží veřejnosti – sídlí zde obecní úřad, knihovna a ZUŠ. V Chrastavci je objekt využíván pro obecné nájemní byty.
   Jak dovolí finanční prostředky, snaží se všichni zmínění vlastníci o rekonstrukci objektů. Sehnat peníze na opravy, přestože jde o významné památky, však není jednoduché. Postupuje se tedy po částech, jak finance dovolí. „Toto se začalo dělat před rokem touto dobou,“ otevřel Jaroslav Zoubek dveře do malého sálu jediné ze zmíněných vil, která v současné době slouží veřejnosti. „Teď malý sál odpovídá původnímu stavu, tedy mimo těchto skrytých dveří, které vedly do koupelny. Ty skrývala tapeta. Jako zatím poslední sem přibyl repasovaný lustr, máme ho tu teprve čtrnáct dní. Místnost původně sloužila jako ložnice, ale patří sem samozřejmě ještě nábytek,“ přidával další a další podrobnosti místostarosta v roli průvodce. Nábytek se však nedochoval. Mnohé z původního vybavení se zničilo, ale mnohé jen prostě zmizelo. Nábytek jedné z ložnic údajně dosud slouží v některé ze svitáveckých domácností. Část předmětů dosud ukrývají místní půdy, nejen tyto dohledané poklady představí připravovaná výstava. „Objevujeme stále nové informace. Podařilo se například najít některé plány, díky nimž máme doloženo, že i Velkou vilu, o které se ve všech publikacích píše, že není známé jméno projektanta, navrhoval Josef Nebehosteny,“ pochlubil se Jaroslav Zoubek.
   Z uskutečněných oprav Velké vily v posledních letech jmenujme návrat parket na některé z podlah, rekonstrukci dubového schodiště v hale, opravy elektroinstalací, některých oken, dveří... Opravy se za dočkal skleník v parku, dotace z MAS Boskovicko PLUS činila 436 tisíc, a pozornost veřejnosti provází současná obnova parku. V pořadníku potřebných zásahů však stále není vidět na konec. Další z projektů, se kterým Svitávečtí uspěli při žádostech o dotace ve Výzvě MAS B+, je oprava terasy vedoucí z velkého sálu do parku. Na ni mají přiznáno pro příští rok 127 tisíc.
   Podobně postupnými opravami získává obnovenou tvář i vila v Chrastavci. Od roku 2006, kdy byla zahrnuta mezi kulturní památky, se dočkala například nové fasády nebo repasování oken.
   Rodina Löw-Beerů však nepostavila ve Svitávce a Chrastavci jen rodinná sídla. Nejpodstatnější samozřejmě byly továrny, v nichž našla obživu velká část obyvatel regionu. Jen ve svitávecké textilce bylo zaměstnáno na 1600 lidí. Pro své zaměstnance Löw-Beerovi postavili také úřednické a dělnické domky nebo kasino se společenským sálem, pro děti zaměstnanců zřídili mateřskou školu s bezplatným stravováním. A když zavoněly Vánoce, všechny děti zaměstnanců od nich dostaly oblek nebo látku na kabát, ale také hračky, ovoce a cukroví.
Jaroslav Zoubek v tzv. Velké vile. Jedním z jejích unikátů je dubové schodiště ve vstupní hale.
Foto: Andrea Šrámková  


Završili třetí desetiletí
S k a l i c e n a d S v i t a v o u (AD) - Skalický tábornický oddíl Stopa v letošním roce oslavil třicáté výročí svého založení. V neděli proběhla i za účasti zakladatele Milana Daňka alias Dannyho vernisáž výstavy o historii oddílu na Obecním úřadě ve Skalici. Výstava bude k vidění ještě v neděli 22. 12. a v době otevření Skalického betlému.
Foto: Anna Dudková  


Vánoční příloha - Lidi přitahují Vánoce i proto, že Bůh k nám přišel v podobě bezbranného dítěte, říká farář Marek Zikmund
B o s k o v i c e - Evangelický farář Marek Zikmund po dvanácti letech služby v Boskovicích odešel v létě i se ženou Martou a dcerami Janou, Alenou a Lýdií do Přerova. Na uvolněný sbor nastoupí nový farář až v létě, proto do Boskovic Marek Zikmund stále pracovně zajíždí vypomáhat. Při jedné z těchto návštěv jsme mluvili o evangelijním příběhu, který začíná o Vánocích, o zájmu o duchovní otázky v dnešní společnosti a o jeho vztahu k Boskovicím.
   
   I když to tak možná někdy nevypadá, Vánoce jsou přeci jen křesťanské svátky, které připomínají narození Ježíše Krista. Kdo to vlastně byl ten Ježíš Nazaretský?
   My křesťané vyznáváme, že to byl jak pravý Bůh, tak pravý člověk. Evangelia o něm vyprávějí jako o člověku, který nám ukázal pravou Boží tvář. Jak je nám Bůh blízko.
   
   Novozákonní příběh evangelií začíná v Betlémě před více než dvěma tisíci lety. V čem vánoční zvěst promlouvá k dnešnímu člověku?
   Zrovna Vánoce jsou svátky, které lidi nepřestávají dojímat. A je to dáno právě tím, že Ježíš přišel na svět tak, jak nám to i dnes přibližují nejrůznější betlémy. Ty začaly vznikat v dobách Františka z Assisi, který si je skládal, aby měl kulisy, do kterých se Ježíš narodil, stále před očima. Tedy moment, kdy se něco mimořádného přihodilo v obyčejném dítěti. Už první lidé, kteří toho byli svědky, poznali v tomto dítěti zaslíbeného Mesiáše, budoucího Krista a Spasitele. Lidi vánoční příběh stále přitahuje i z toho důvodu, že Bůh k nám přišel nikoliv z pozice své síly a moci, ale právě v podobě bezbranného dítěte, v podobě života, tak jak jej známe my všichni. A můžeme si proto říct, že Pánu Bohu není nic lidského cizí. Od samého počátku na sobě Ježíš zažívá odevzdanost do tohoto světa, ve kterém se na první pohled zdá, že první housle zde hrají mocní jako král Herodes, před kterým se musela Ježíšova rodina ukrývat. Ale potom se prokázalo, že nejvyšší moc drží někdo úplně jiný. Ježíš na konci života umírá na kříži a opět se zdá, že vítězí ti, kteří ho ukřižovali. Ale všechna evangelia končí zprávou o vzkříšení. A ta dokládá, že moc je v rukou Božích. A to si připomínáme i při oslavě počátku Ježíšova života.
   
   Mluvíš o Ježíši jako o Spasiteli. Křesťané věří, že přišel proto, aby zemřel za naše hříchy a svou smrtí je vykoupil. Řeší dnes lidé stejná témata, tedy své hříchy a své viny? Setkáváš se s lidmi, kteří hledají odpuštění?
   Setkávám. Myslím, že odpuštění a smíření hledáme všichni, ať už se považujeme za věřící, nebo nevěřící. My věřící máme tu výhodu, že je toto téma v našem životě stále přítomno, máme v rukou Bibli, kde se o těchto věcech mluví, a především žijeme právě ve vztahu k Ježíši Kristu, který nám odpouští a přijímá nás. Vyznání našich vin a přijmutí Božího odpuštění je pravidelnou součástí našich bohoslužeb. A ani po stoletích se to neobehrálo, protože je to něco, co všichni potřebujeme. Potkávám se s lidmi, kteří přicházejí do kostela úplně nově a vyhledávají společenství křesťanů právě proto, že hledají někoho, kdo by je přijal i s tím balíkem viny, který si táhnou s sebou. Slovo hřích je možná zprofanované, ale vyjadřuje něco důležitého, co bychom v našem životě někdy rádi zahrabali pod koberec, tedy různé formy našeho selhání. Něco, na co bychom rádi zapomněli, ať už ve svém vlastním životě nebo v životě společnosti, ve které žijeme. Je prokázáno a sami to jeden každý prožíváme, že nevyznanou vinu čas neléčí, ale naopak zůstává v nás jako nezhojené trauma, a je potřeba ji léčit. A my věříme, že jediný, kdo nás z těchto věcí dokáže opravdu vyléčit, je odpouštějící Bůh, tak jak jsme jej poznali právě v Ježíši Kristu.
   
   Ústředním tématem Ježíše je bezesporu láska. Někdy se mi při četbě evangelií zdá, že Ježíš akcentuje právě to, aby jako princip fungovala v našich vztazích v tomto světě. Tedy že se nás nesnaží vytáhnout někam mimo tento svět, do stavu nějaké transcendentální blaženosti, ale spíše své učedníky stále přivádí k tomu, aby lásku realizovali ve svých běžných každodenních životech.
   V evangeliích bychom našli oba dva motivy, jak vztah k transcendentnu a jakýsi až mystický ponor, tak úroveň života na zemi. O vztaženosti vzhůru vypovídá třeba Ježíšovo proměnění na hoře, kdy pár učedníků vidí Ježíše zahaleného ve zvláštním světle a vedle něj proroky Eliáše a Mojžíše, kteří už byli v té době dávno po smrti. A najednou je mají před očima a Ježíše mezi nimi jako Božího syna. To je skutečné mystické vytržení. Ale to končí a oni jsou posláni sloužit zde na zemi. Myslím, že je to hezky vyjádřeno v Ježíšově dvojím přikázání lásky: milovat Hospodina z celého svého srdce, z celé mysli a z celé své duše, a milovat bližního svého jako sám sebe. Ne nadarmo o Ježíši neustále čteme, že se setkával většinou s lidmi vyvrženými na okraj společnosti, ať už z důvodu nemoci nebo hříchu. Tedy s lidmi, kterými ostatní pohrdali a chtěli je trestat, jako tu nevěstku, kterou Ježíš zachránil tím, že řekl známá slova: Kdo je bez hříchu, ať hodí po ní kamenem.
   
   Zůstává tato úloha i pro dnešní křesťany a dnešní církve stejná? Umějí dnes církve nacházet si cestu k těm, kteří stojí na okraji a potřebují milosrdenství?
   Určitě to patří k našemu poslání. Tedy být otevření pro tyto lidi a nacházet k nim cestu. Já myslím, že se to často děje, nejrůznější církve to dělají a dělají to dobře – v charitativní oblasti, v sociálních službách. Druhá věc je, jak se církve staví třeba k lidem homosexuální orientace, mám zkušenost, že i z této oblasti přicházejí k nám evangelíkům lidé, kteří hledají ukotvení v křesťanském společenství. Vědí, že u nás bývají přijati bez jakýchkoliv výhrad.
   
   Takže vlastně není tak jednoduché rozpoznat, kdo potřebuje podanou ruku. Nemusí to být jen chudí a nemocní, ostatně i příběh o celníku Zacheovi ukazuje, že i bohatí a úspěšní mohou potřebovat milosrdenství.
   Milost a odpuštění potřebujeme všichni. My většinou vidíme Ježíše, jak se pohybuje na spodním okraji společnosti, ale nevyhýbá se ani lidem nahoře. V této věci není před Bohem rozdílu. Ať jsme bohatí nebo chudí, můžeme na tom být, co se týče našich selhání a hříchů, úplně stejně.
   
   Myslíš si, že je naše společnost skutečně tak bezvěrecká, jak se říká, nebo je spíš neukotvená, ale hledačská? Je duchovní rozměr života lidem lhostejný?
   Myslím si, že duchovní oblast lidem lhostejná není. Možná by se dalo říct, že společnost je plná proticírkevních resentimentů, toto negativní nastavení je někdy až absurdní, jak se to v poslední době několikrát projevilo při předvolebních kampaních. Zároveň ale mám zvlášť teď, když se pohybuji průmyslovým městem, jakým je Přerov, tu zkušenost, že se zde objevují lidé, kteří vyrostli v úplně ateistickém prostředí a teď hledají, kde by se duchovně občerstvili. Touží po nějakém společenství, které by je přijalo. To, co prožívali doposud, je pro ně nedostačivé. Takových hledajících je naše společnost plná. Nakonec o tom svědčí i oslava Vánoc a to, jak se na ně všichni chystají. Může nám to přijít jako šíleně komerční, výklady obchodních domů nás už od října lákají k nákupům, města jsou osvětlena a vyparáděna. Ale i to prozrazuje, že svátky se lidí nějak dotýkají. A i když do kostela jde třeba jen zlomek, tak existuje nějaké povědomí o tom, jaká událost a hodnoty za těmito svátky jsou. A i to je svědectví o tom, že duchovní stránka života není pro lidi úplně okrajová.
   
   Narazili jsme teď na to, že ses dostal do trochu jiného města a prostředí. Můžu se na závěr zeptat, jak zpětně vnímáš své působení v Boskovicích?
   Je to ještě velmi živé. Rádi na Boskovice vzpomínáme a jsme moc rádi, že jsme tady mohli prožít dvanáct let. Hned jsme si tady zvykli a velice se nám tady líbilo, nacházeli jsme zde hodně milých a blízkých lidí. Byli jsme propojeni nejen s lidmi z evangelické církve, ale i z jiných církví a s mnoha dalšími lidmi ve městě. Za to jsme velmi vděčni. Po příchodu do Boskovic, do docela malého města, jsme byli překvapováni, jak je to tady živé, kulturně i jinak. Navíc jsme sem přišli pouze ve dvou a odcházeli jako pětičlenná rodina, takže i v tomto ohledu pro nás Boskovice znamenaly nesmazatelnou stopu v našich životech.
   
   Věříš tedy, že se budete do Boskovic dál vracet?
   Já myslím, že určitě. Ta pouta ke konkrétním lidem se nedají odbourat. A není to ani tak daleko. Jen si pak hlavně já musím dávat pozor, abych nelezl do zelí svému nástupci, který sem snad již v dohledné době nastoupí.
   
   Text a foto: Tomáš Trumpeš
Marek Zikmund
  


Vánoční příloha - Ve Skalici žila princezna z Krakatitu
S k a l i c e n a d S v i t a v o u - Čapkova láska Věra Hrůzová – Skoupilová se přivdala do Mikšova mlýna
   
   „Zde žila v letech 1923–1950 Věra Skoupilová – Hrůzová (1901–1979), velká láska spisovatele Karla Čapka, která mu byla modelem pro princeznu Wille v románu Krakatit.“ - Pamětní deska s tímto textem ozdobí již brzy fasádu mlýna ve Skalici nad Svitavou.
   Mlýnu se říkalo podle jeho stavitele Mikšův mlýn a Věra Skoupilová – Hrůzová sem přišla v roce 1923 jako novomanželka těžaře a mlynáře Josefa Skoupila. Oficiálně se jmenovala Bohuvěra, ale říkalo se jí zkráceně Věra. S Karlem Čapkem se seznámila již o tři roky dříve, ještě jako svobodná dívka Věra Hrůzová. Láska však zůstala nenaplněna a Věra se provdala právě do Skalice.
   O existenci tajemné Čapkovy lásky neměli dlouho tušení nejen čtenáři, ale ani čapkovští badatelé. Sama Věra Skoupilová – Hrůzová na sklonku svého života odtajnila korespondenci, kterou jí Karel Čapek nejprve intenzivně, později střídmě po léta adresoval. Sama adresátka velmi stála o to, aby po Čapkových Listech Olze, vydaných v roce 1971, vyšly také dopisy, které spisovatel psal své „princezně z Krakatitu“. S korespondencí seznámila významného čapkologa Miroslava Halíka, který se však rozhodl dopisy nezveřejnit. Důvodem pravděpodobně bylo, že nechtěl na Karla Čapka vrhat bulvární světlo a vydávat všanc utajovanou intimní část jeho života. Těsně před smrtí se k Čapkovým dopisům dostal Jiří Opelík a ten se naopak rozhodl útlou knížku „Karel Čapek Věře Hrůzové - Dopisy ze zásuvky“ vydat. Kniha vyšla v Melantrichu v roce 1980, avšak adresátka se jí už nedočkala, zemřela 25. ledna 1979.
   Jiřímu Opelíkovi vděčíme nejen za odtajnění pohledu do Čapkova soukromí, ale především za krásnou knihu. Čapkovy dopisy Věře nezapřou, že je psala ruka vynikajícího spisovatele a jeho čtenářům poskytují možná trochu nečekaný, ale fascinující pohled do ryze čapkovského světa. Ten je možná až nečekaně plný smutku, trpké sebeironie a nesmírné únavy z autorovy pověstné pracovitosti, které se věnoval navzdory svým fyzickým omezením. Dopisy Věře jsou dalším dokladem toho, jak těžké je v případě skutečných literátů oddělit soukromé texty od těch od počátku určených ke zveřejnění. Podobně jako kupříkladu Kafkovy Dopisy Mileně Jesenské nabízejí i Dopisy ze zásuvky plnohodnotný literární zážitek a svébytné, navzdory malé ploše až románově komplexní, vylíčení příběhu jedné lásky. Dokreslují obraz Čapkova vnitřního světa, ale také dokládají spoustu zajímavých faktografických údajů o jeho životě.
   „Karel Čapek se s Věrou Hrůzovou seznámil na sklonku roku 1920 v literárním salonu, který se scházel v bytě spisovatelky Anny Lauermannové na Jungmannově náměstí v Praze. Literární salony patřily k důležité součásti meziválečného společenského života. Scházeli se v nich intelektuálové, mecenáši a další významné osobnosti. Nepopíjeli pouze kávu, ale také diskutovali o kultuře, o politice a o zásadních problémech své doby. Salony mezi sebou různě názorově soupeřily a soutěžily o prestiž,“ vysvětluje čapkolog Hasan Zahirović, který přijel nedávno do Skalice nad Svitavou pátrat po stopách Čapkovy lásky.
   Věra Hrůzová byla v době seznámení s Karlem Čapkem žačkou posledního ročníku obchodní akademie. První Čapkův dopis je datován 27. prosince 1920. A je z něj zřejmé, že Čapek je Věrou, kterou označuje jako amazonku, zcela fascinován. V té době se již slavný třicetiletý spisovatel zrovna připravoval na premiéru hry RUR v Národním divadle. Čapkovy dopisy jsou plné vášně a touhy, u spisovatele, který je vnímán spíše jako pragmatický intelektuál, možná v míře až nečekané. Ani v takových chvílích se však nezapře nejen spisovatelův specifický smysl pro humor, ale také jeho obavy ohrozit svůj svobodný tvůrčí život připoutáním se k někomu druhému. „A proto se mi také nezdá od Vás hezké, že byste někoho – ať je to kdokoliv – chtěla ulíbat k smrti. Co byste pak dělala s jeho studenou mrtvolou? Když už líbat, tož tak, jako když kočka sežere lidem biftek. Neboť především 1. je to hřích, což má v sobě neobyčejné ukojení; 2. je to nelegitimní a nezávazné; 3. kočka sežravší biftek má pak nejhlubší soustředění ve svých vlastních kočičích myšlenkách. Kočka nemyslí na biftek, ale sežere jej. Podobně nemá se myslet na líbání, má se sežrat líbání, aby pak naše mysl byla bezuzdně volná pro své myšlenky. Věro, jediná věc má v životě smysl: volnost. A kdyby se láska a volnost vylučovaly, volím volnost. ... Tak tedy na shledanou, sladký jede, hříšný bifteku kočičí, maso krvavé a skryté,“ píše kupříkladu Karel Čapek Věře Hrůzové 26. června 1922.
   Věra Hrůzová se však velmi krátce po seznámení s Čapkem zasnoubila s hrabětem Dohalským a korespondence na čas ustala. Zasnoubení však bylo po čase zrušeno, což podle Hasana Zahiroviće znamenalo pro mladou dívku těžkou osobní ránu, ze které se prakticky již nevzpamatovala. „Věra byla do Dohalského strašně zamilovaná. Ze sňatku ale sešlo, čehož Věra podle některých svědectví litovala vlastně po celý svůj další život,“ říká Hasan Zahirović.
   Po studiích se Věra Hrůzová vrátila do Brna, kde její otec působil na Vysoké škole veterinární jako odborník na chov koní. Věra se v Brně seznámila s Josefem Skoupilem, a posléze se za něj i provdala a odešla s ním do Skalice do mlýna. „Bylo to zvláštní manželství krásné vzdělané dívky z vyšší společnosti a majitele skalického mlýna. On jí slíbil, že jí umožní věnovat se všemu, co milovala,“ popisuje Hasan Zahirović. Věra Skoupilová – Hrůzová pořádala ve mlýně společenská setkání, u Skoupilů se scházela nejlepší prvorepubliková společnost. Jezdil sem Arne Novák, Rafael Kubelík a další významní lidé. Josef Skoupil Věře vybudoval tenisový kurt a chovali koně, které milovala. Ráda tančila, sportovala, bruslila na rybníku u mlýna a jezdila lyžovat do hor.
   Byla však také svému manželovi zdatnou pomocnicí při správě majetku. Nebyla to tedy žádná panička, která by si pouze užívala manželových peněz. „Věra byla velmi schopná, údajně sama řídila provoz mlýna a její manžel se mohl zabývat jinými projekty. Kromě toho podle vzpomínek blízkých potřebovala být středem společnosti, její teta to přisuzovala právě vážným psychickým následkům z rozchodu s Dohalským. Jako by si Věra potřebovala stále dokazovat, že tak docela v životě neprohrála, že není poražená. Věra byla rostlinka, která potřebovala být zalévaná mužským obdivem, přitom byla kupodivu velice skromná,“ vysvětluje Hasan Zahirović za pomoci citátů ze vzpomínek Věřiny příbuzné.
   Věřin vztah k Čapkovi byl komplikovaný. Nejprve ho vůbec nechtěla, protože byla zamilovaná do Dohalského. Když zasnoubení s Dohalským zkrachovalo, došlo k obnovení kontaktů s Karlem Čapkem. Ten však v té době prožíval těžkou duševní krizi a zároveň již existoval jeho vztah k Olze Scheinpflugové. Čapek odjel na svou známou cestu do Itálie a mimo jiné se trápil nerozhodností mezi Věrou a Olgou. Po návratu ho však čekala zpráva, že se Věra zasnoubila s Josefem Skoupilem.
   Podle Hasana Zahiroviće byly Čapkovy vztahy obecně komplikované také proto, že spisovatel měl velmi přísnou matku, která jeho vztahům nepřála. A samozřejmě také kvůli Čapkově nemoci, neboť spisovatel trpěl Bechtěrevovou chorobou. Tajný kontakt mezi Karlem Čapkem a Věrou Hrůzovou zpočátku obstarávala spisovatelova sestra Helena.
   V následujících měsících po návratu z Itálie, plný zklamání z definitivní ztráty možnosti spojit svůj život s Věrou, dopisuje Karel Čapek svůj román Krakatit. A v princezně Wille skutečně není těžké rozpoznat, kdo byl její přímou inspirací. Princezna mimo jiné jezdí na koni a je výbornou hráčkou tenisu. V jejím románovém popisu jsou podobné narážky na její tmavou pleť jako v dopisech Věře. A jméno tajemné země Zahur, objevující se v románu, je rovněž snadno rozluštitelnou přesmyčkou Věřina dívčího příjmení Hrůza.
   Korespondenční vztah s Věrou pokračuje i po jejím sňatku. Je mimochodem půvabné, že Čapek nejprve neví, že Skalice nad Svitavou je čísla jednotného, zatímco Boskovice jsou pomnožné. Zpočátku tak píše o Skalici a Boskovici. „Milostivá paní, nevím vlastně, kde jste, zda v Praze, v Brně nebo Skalici nebo v Boskovici nebo jen v mé mozkovici; píšu tedy jaksi do prázdna...,“ stojí v dopise z 24. prosince 1924.
   Jako odborník na koberce Čapek Věře kupříkladu zajišťuje nákup perského koberce do skalického mlýna, konzultují spolu pěstování kaktusů, pro které ho Věra nadchla. Karel své lásce samozřejmě také posílá svoje knihy s věnováním a ve skalickém mlýně visel i jiný Čapkův dar – obraz od jeho přítele Václava Špály.
   Z korespondence vyplývá, že Karel Čapek manžele Skoupilovy ve Skalici a v Boskovicích také navštívil. Svědčí o tom mimo jiné půvabná historka zaznamenaná v dopise z 28. února 1926: „Posledně na nádraží v Boskovicích křísili jednoho namazaného sedláka z okolí; museli mu vypumpovat žaludek. “Škoda ty krásný slivovice,” mínil k tomu hlídač z toho vašeho nádraží – ostatně velmi rozumný člověk; vyměňovali jsme si názory dobré půl hodiny; až nebudete mít s kým mluvit, jděte za ním.“
   Z dopisů ale stále častěji vyvěrá smutek, přepracovanost a jistá odtažitost, Čapek jako by se více a více uzavíral sám do sebe. Ve druhé polovině dvacátých let korespondence postupně utichá, úplně poslední lístek do Skalice je datován 24. února 1931. „Karel Čapek už toho měl v té době opravu moc a vztah s Olgou byl již vážný. Takže na Věřiny dopisy postupně přestal odpovídat. Úplně přesnou představu ovšem nemáme, protože Věra Skoupilová – Hrůzová před smrtí některé Čapkovy dopisy spálila,“ vysvětluje Hasan Zahirović.
   Druhá polovina korespondence, tedy Věřiny dopisy Karlu Čapkovi, se nedochovala vůbec. To je však osud téměř veškeré korespondence adresované Karlu Čapkovi, který svůj archiv v dobách, kdy se obával zatčení, raději spálil.
   Těsně před vypuknutím druhé světové války Karel Čapek umírá a po Únoru 1948 končí také éra Skoupilů ve skalickém Mikšově mlýně. Po znárodnění Skoupilovi o mlýn přišli a Josef Skoupil prodával jízdenky v Boskovicích na nádraží. Rodina nejprve žila v domku naproti mlýnu, Věra s dcerami se postupně odstěhovala do Prahy. Na sklonku života za nimi přišel i Josef Skoupil, který zemřel v roce 1957. Věra zde žila až do své smrti v roce 1979.
   Příběh tajné Čapkovy lásky se dnes znovu otevírá a připomíná i díky čapkologovi, který pochází z Bosny a přišel před lety studovat do Brna divadelní vědu. Dnes Hasan Zahirović dokončuje doktorské studium Scénologie na pražské DAMU a patří k nejaktivnějším členům Společnosti bratří Čapků. „Ke Karlu Čapkovi jsem se dostal díky jeho knížce Obrázky z domova, kterou jsem četl na střední škole. Dětské knihy bratří Čapků u nás moc známé nejsou, jen v Chorvatsku je populární Pošťácká pohádka. Pak jsem učil bosenštinu nějakého Čecha, který u nás za války pracoval, a on mi přinesl šansony Hany Hegerové, přes ty jsem se dostal k češtině. U nás všichni znají Haška a Kunderu, ti vzdělanější i Čapka. Já jsem pak chodil do knihovny a hledal všechno české. Narazil jsem na Válku s mloky, ale myslím, že tehdy jsem na to byl ještě mladý, nemohl jsem ji dočíst. Ale stále jsem byl nadšený z Obrázků z domova, zamiloval jsem se do české řeči i do Čapka. A do krajiny, kterou popisoval a kterou jsem chtěl hrozně vidět. Pak jsem se sem dostal na fakultu, kde mě nechali v angličtině učit cizince právě o Karlu Čapkovi. A když jsem se účastnil velké konference ke 120 letům od Čapkova narození, dostal jsem nabídku od Společnosti bratří Čapků, abych se stal jejich členem. A tím začalo mé každodenní čapkovské bádání,“ uzavírá Hasan Zahirović, který se zabývá mimo jiné Čapkovým vztahem k Moravě. Ten je podle něj málo zmapovaný a nepominutelně k němu patří právě i Věra Skoupilová – Hrůzová. Hasan Zahirović by o ní rád napsal knihu, prozatím ve spolupráci s dnešními majiteli mlýna, rodinou Barešovou, a Olgou Rohelovou ze Společnosti bratří Čapků připravuje umístění pamětní desky zmíněné v úvodu článku. Odhalení desky se plánuje na červen roku 2014, příští rok uplyne 35 let od úmrtí výjimečné ženy, která okouzlila slavného spisovatele.
   
   Tomáš Trumpeš
   
   Fota: Archiv Petry Skoupilové a Hasana Zahiroviće.
Mikšův mlýn ve Skalici. Karel Čapek Věra Hrůzová – Skoupilová
  


Vánoční příloha - První továrna na nábytek byla na Bělé
B o s k o v i c e - Na Bělé, hned naproti mostu přes řeku, vystavěl počátkem 30. let majitel stolařské firmy Antonín Horák vůbec první továrnu na nábytek v Boskovicích. V roce 1948 byla továrna znárodněná a následně přejmenování na UP závody. Po roce 1990 se výroba zrušila a objekt čekalo restituční řízení, o tom si však tentokrát povídat nebudeme. Naopak, setkání s Břetislavem Horákem, synem bývalého majitele, vrací mnohem hlouběji do historie - k založení továrny, ke vzpomínkám na mládí a Bělou.
   
   Marně přemýšlím, u kterého z vašich předků začít.
   Snad Vám pomohu: stolařskému řemeslu se vyučil už můj dědeček Antonín Horák. Pocházel ze Lhoty Rapotiny a do Boskovic, přesněji na Bělou do domku číslo 100, se přiženil v roce 1889. V téže době si zde také zřídil stolařskou dílnu, kde se o nějaký rok později zřejmě vyučil i můj otec.
   
   Váš tatínek se jmenoval stejně?
   Ano, Antonín, po svém otci. Narodil se v dubnu 1891 jako nejstarší ze sedmi dětí. Poté, co se vyučil stolařem, odešel na zkušenou do Vídně. Když se vrátil zpět do Boskovic, převzal stolárnu na Bělé a začal podnikat. Společně se svým kamarádem z tovaryšských let, stolařem Haramachem, založili firmu H+H. Rozdělili si úlohy: zatím co otec zajišťoval výrobu, Haramach se staral o ekonomické záležitosti. Firma prosperovala, nicméně po nějaké době se Haramach rozhodl osamostatnit a z firmy vystoupil. V místě, kde dnes stojí kanceláře Jednoty, si vybudoval novou stolárnu a zaměstnal v ní část dělníků z Bělé.
   Otec pokračoval v podnikání už sám. Založil si firmu Alois Horák a ke konci dvacátých let se rozhodl celou výrobu zásadním způsobem rozšířit. Nechal zbourat staré dílny včetně rodného domku a na jejich místě vybudoval novou továrnu. Na několik měsíců se sice výroba zastavila, dělníci však o práci jako takovou nepřišli, protože pomáhali na stavbě. Já osobně si pamatuji, že naše rodina během té doby bydlela v malém domku vedle Vašíčkovy pekárny.
   
   Zmínil jste rodinu. Povězme si něco málo o ní.
   V roce 1922 se otec oženil s  Jindřiškou Soškovou z Boskovic. O rok později se rodičům narodil syn Antonín, který však záhy zemřel. V roce 1924 jsem přišel na svět já a v následujících čtyřech letech ještě bratr Jaromír a nakonec nejmladší Antonín.
   
   Vraťme se zpět k továrně, jak si ji vlastně máme představit?
   Jak ji popsat? Pokusím se co nejvýstižněji. - Rozlehlé nádvoří obklopovaly ze tří stran budovy. Ze severní, tedy jinak ze zadní strany, se nacházely dílny, kotelna a později také sušárna. Rovněž nesmím zapomenout na klížírnu, v níž se lepily dýhy. Z boční strany stála strojovna s hoblovačkami, frézami a pilami. Polotovary, kam náležely třeba zaoblené části nábytku, nohy od stolů či různé ozdobné prvky, se vyráběly v přípravně, samostatně stojící budově vpravo ve dvoře. V levé části dvora jsme měli složené řezivo. A ještě hlavní budova: průjezd ji rozděloval na dvě části. Vlevo se nacházel byt a kanceláře, vpravo dílny, kde se nábytek sestavoval do konečné podoby.
   
   Továrna vyráběla vše?
   Pochopitelně, veškerý nábytek: stoly, kredence, postele, skříně, různé lavice, truhly. A také stoličky, které do jisté míry nahradily židle, na něž neměla továrna zpočátku potřebnou výrobní technologii. Vyrábělo se na zakázku. Odběratele získávala firma nejen v blízkém okolí, ale prostřednictvím obchodních zástupců například i v Praze. V takovém případě se pak nábytek odvážel na nádraží. Tuto službu zajišťovali místní autodopravci, bratři Slovákovi.
   
   Tušíte, kolik mohla mít továrna zaměstnanců?
   Domnívám se, že tak zhruba kolem padesáti, k tomu asi dvacet učňů. Vedle místních pracovali v továrně také dělníci až od Letovic či Jevíčka. Každý den dojížděli do práce na kole. Pokud bych si měl připomenout některá jména, pak z doby, kdy jsem se zde již učil, to může být například dílovedoucí Hunča, který pocházel z Vísek, či Alois Živný a Stanislav Korčák, oba z Boskovic.
   
   V té době však váš otec už továrnu nevedl.
   Bohužel. Otec zemřel zcela náhle v srpnu 1932 na zánět slepého střeva. Mohu říci, že jsme se z této rány vzpamatovávali jen velmi těžce. Továrnu poté převzala matka a po nějakou dobu se ji snažila řídit. Protože však neměla žádné zkušenosti s vedením firmy a navíc nerozuměla výrobě, nezbývalo jí, než se spoléhat na zaměstnance. Bohužel, jak už to bývá, někteří její nevědomosti využili ve svůj prospěch. Později převzalo dohled nad továrnou společenství stolařů z Brna. Matka tak měla konečně jistotu, že je o továrnu dobře postaráno, nicméně to v žádném případě nebylo zadarmo. Kupříkladu jen jedna cesta výkonného ředitele z Brna do Boskovic a zpět stála firmu 500 Kč. V roce 1935 se matka provdala za Ladislava Vlka z Jaroměřic, který poté vedení firmy převzal.
   
   Jaké vzpomínky z dětství vás vážou k Bělé, respektive k továrně?
   Abych řekl pravdu, moc jich nemám. Tedy aspoň ne takových těch opravdu klukovských. Nesměl jsem totiž plavat, běhat a vůbec prochladnout, což byl důsledek těžkého zápalu plic a pohrudnice, který jsem prodělal v první třídě. Jinak jsem velmi rád chodil do dílen a sledoval jsem výrobu.
   
   Předpokládám, že jste se nad svým budoucím povoláním vůbec nerozmýšlel.
   Máte pravdu. Po ukončení měšťanské školy, to začala právě okupace, jsem nastoupil do tříletého učebního oboru stolař: nejdříve ke svému strýci Josefu Horákovi, který měl stolárnu na ulici Svatopluka Čecha, později do firmy Antonín Horák. Po vyučení v roce 1942 jsem zde zůstal. Pracoval jsem v dílně.
   V roce 1944 jsem dostal umístěnku do Hamburku k firmě Klöckner, která vyráběla letecké motory, jinými slovy do zbrojního průmyslu. Těsně před mým odjezdem však byla továrna vybombardovaná. Část firmy se poté odstěhovala do Kuřimi, kam jsem byl tedy posléze nucen nastoupit. Po určité době se mi šťastnou náhodou podařilo místo vyměnit s kamarádem, který pracoval v Minervě. Tak jsem se vrátil zpět do Boskovic, kde mne zastihl i konec války.
   
   Pochopila jsem tedy dobře, že továrna pracovala i během okupace?
   Na podrobnosti si již nepamatuji, ale v zásadě mohu říci, že ano.
   
   A po válce?
   V roce 1946 jsem nastoupil na dvouletou mistrovskou školu do Olomouce. V roce 1948 byla továrna znárodněna a naše rodina vystěhována do bývalé hájovny na Šmelcovně. Sem jsem se také vrátil v roce 1950 po absolvování základní vojenské služby. Pamatuji si, že jsem se ucházel, nyní již v UP závodech, o místo. Na pracovním úřadě mi však řekli, že mám na vybranou pouze mezi doly nebo těžkým průmyslem. Nastoupil jsem tedy u firmy Ježek v Blansku, kde jsem pracoval do roku 1953 v konstrukční kanceláři. Poté jsem odešel do Minervy.
   
   Miroslava Boháčková
Antonín Horák Továrna na Bělé
Foto: Andrea Šrámková a archiv  


Vánoční příloha - Vánoční polévka podevatenácté
B o s k o v i c e - Už podevatenácté za sebou přivezou na Štědrý den na boskovické náměstí majitelé zdejší restaurace Makkabi auto plné várnic, aby zde hodinu před polednem mohli opět rozdávat svoji Polévku pro chudé i bohaté. Ani letos tak nebude narušena tradice, budovaná už od roku 1995 včetně. Letos se akce koná opět na Štědrý den pod vánočním stromem na Masarykově náměstí v Boskovicích, a to v době od 11 do 12 hodin.
   Dobročinná akce, jejíž výtěžek jako vždy poputuje na místní charitativní a humanitární účely, si za ty roky našla stabilní okruh příznivců. V posledních letech jich vždy přišlo víc než tisíc, mezi nimi i takoví, kteří dosud nevynechali jediný ročník. Stabilní jsou i příspěvky zúčastněných – čtyři poslední roky vynesly pokaždé více než 60 tisíc korun. Neutuchající přízeň a štědrost lidí tak loni dopomohla tomu, že u příležitosti „plnoletosti“ akce padla hranice půl milionu dosud vybraných korun.
   „Polévku pro chudé i bohaté“ vymysleli v roce 1995 právě majitelé tehdy nově otevřené restaurace Makkabi v Boskovicích. Do vínku své firmy si totiž vetkli nejen poskytování pohostinských služeb, ale i obohacení a podporu místních kulturních a neziskových aktivit. Jim zase bylo tehdy inspirací půlnoční rozdávání jídla bezdomovcům ve skotském Glasgowě, které pár let předtím při cestě po Skotsku zažil jeden z iniciátorů boskovické polévky Rudolf Burgr.
   V Boskovicích se jedná se o veřejné rozdávání skutečné polévky. Každý, kdo přijde, dostane misku polévky zdarma, může si ji dokonce odnést v bandasce s sebou domů na štědrovečerní tabuli. Pokud chce, může přitom přispět jakýmkoli obnosem do připravené pokladničky. Pořadatelé ovšem berou jako podporu akce už samotnou účast lidí na ní, aniž cokoli zaplatí. I to je totiž jejím smyslem. Neformální setkání lidí dobré vůle právě v den, který má přídomek Štědrý. Příležitost zastavit se v předvánočním shonu a přijít nejen na polévku, ale i na kus řeči či pro betlémské světlo.
   Kromě polévky – po čtyřech letech opět čočkové – si budou moci lidé odnést domů i duchovní symbol Vánoc v podobě světla z Betléma, které přivezou členové místního skautského oddílu Nibowaka. Spolupráce se osvědčila, o betlémské světlo je každý rok velký zájem, a tak skauti přijedou letos už poadesáté.
   Letos se bude polévka opět rozdávat i v Letovicích, druhém největším městě regionu, akce stejného formátu jako v Boskovicích se tam uskuteční už popáté. „Jsme rádi, že naše akce našla inspiraci i jinde. Zdá se, že tradice začíná zapouštět kořeny i mimo Boskovice. Držíme jim palce,“ uvedl majitel restaurace Makkabi Luděk Burgr, jeden ze zakladatelů boskovické tradice.
   V Letovicích se bude polévka rozdávat ve stejný den a také u vánočního stromu na stejnojmenném Masarykově náměstí, ale o hodinu později – od 12 do 13 hodin. Princip i účel akce je stejný jako v Boskovicích, proto dali boskovičtí pořadatelé svolení k používání stejného názvu. Podle sdělení jedné z iniciátorek akce v Letovicích Heleny Kalasové budou pořadatelé rozdávat hrstkovou, které chtějí navařit 100 litrů. I tam bude k dispozici betlémské světlo, navíc zahrají studenti konzervatoře.
   V Boskovicích loni – při osmnáctém ročníku - uvařili pořadatelé asi 12 várnic zelňačky, tedy přes 300 litrů, což je přibližně 1200 porcí. Přímo na náměstí vydali odhadem 1000 porcí, další polévku si odnášeli lidé domů ve vlastních nádobách. Na polévku stála po celou dobu fronta, přestože ji pořadatelé vydávali ze dvou várnic najednou. Letos pořadatelé z Makkabi Boskovice počítají, že uvaří zhruba stejné množství polévky jako loni.
   „Jsme rádi, že lidé chodí ve stále hojnějším počtu, a to i přesto, že mnozí mají v posledních letech hlouběji do kapsy,“ řekl Luděk Burgr, hlavní pořadatel z Makkabi. „Říkám tomu malý boskovický zázrak, když každý rok vidím zaplněné náměstí a nekonečnou frontu na polévku. Doufám, že to bude dál pokračovat, Boskovickým věřím,“ uvedl Rudolf Burgr.
   Nebývalý zájem, ekonomická krize i rostoucí náklady před třemi lety způsobily, že pořadatelé akce už nemohli nést výdaje spojené s přípravou a rozdáváním polévky na svých bedrech. Proto v posledních ročnících odpovídající část výtěžku akce používají na úhradu těchto nákladů. „Bylo to pro nás tehdy po patnácti ročnících historické rozhodnutí. Dlouho jsme se tomu bránili a chtěli vždy rozdávat sto procent vybrané částky. Ale za stávající situace už je to pro nás finančně neúnosné. Víc než tisícovka porcí něco stojí,“ řekl Rudolf Burgr. „Ostatně při řadě obdobných charitativních akcí se běžně počítá s tím, že úměrná část peněz poslouží k pokrytí některých nákladů.“ Jen pro zajímavost loni to znamenalo do polévky zpracovat 70 kg zelí, 50 kg brambor, 10 l smetany či 30 l mléka a pořídit zhruba 1200 misek a lžic.
   Důvodů, proč charitativní akce v Boskovicích před patnácti lety vznikla, bylo několik. Účelem byla podpora principu individuálního dárcovství, povědomí občanské solidarity a neziskového sektoru. V neposlední řadě pak snaha vytvořit novou tradici a přispět k formování místní pospolitosti. Zcela konkrétním cílem pak byl záměr získat finanční obnos, který poslouží na místní dobročinné účely.
   Proto byl pro vydávání polévky jako stálý termín zvolen Štědrý den, vždy hodinu před polednem. Za místo děje pak prostor u vánočního stromu na boskovickém náměstí.
   První ročník se konal v roce 1995 a hned napoprvé se podařilo vybrat 1000 korun, které pořadatelé věnovali dennímu stacionáři pro mentálně postižené děti Betany. Počet příchozích lidí od prvopočátku neustále rostl, rok od roku narůstala i vybraná částka. Rekordní byl šestnáctý ročník v roce 2010, kdy se za hodinu podařilo vybrat 71.167 korun.
   Vloni vybraná částka sice rekord nepřekonala, ale – s ohledem na nelehkou ekonomickou situaci – očekávání pořadatelů ano. Za pouhou jednu hodinu se podařilo vybrat 61.220 korun. Po odečtení nezbytných nákladů na přípravu polévky putovaly vybrané peníze k lidem a rodinám nacházejícím se v sociální tísni. Vybrané peníze jim pomohly především s úhradou nákladů spojených s péčí o dítě, zdravím nebo zajištění přístřeší.
   Za osmnáct ročníků se podařilo shromáždit dobrovolné příspěvky ve výši 536.619 korun, tedy bezmála 30.000 korun v průměru na každý ročník. „Když jsme před patnácti lety začínali, ani ve snu nás nenapadlo, že si Boskovičtí polévku tak oblíbí. Ale stalo se. Je to úžasné a my všem, kteří kdy přišli a přispěli, děkujeme. A věříme, že přes svízelnou ekonomickou situaci zůstanou lidé i nadále věrní a štědří a přijdou v hojném počtu,“ uvedl Luděk Burgr. Pořadatelé věří, že se letos přiblíží další hranici šesti set tisíc dosud vybraných korun.
   
   rolf
  


Vánoční příloha - Tradiční oděv Malé Hané na kresbách Pavly Vacové
V a n o v i c e - Tradiční oděv Malé Hané se v porovnání s materiálovými a ikonografickými doklady bohatého a rozsáhlého sousedního regionu Haná dochoval v daleko menší míře, například jeho zastoupení v muzejních sbírkách je velice skrovné. Víme však, že kroj na Hané stál také, na rozdíl od Malé Hané, odedávna v popředí zájmu mnoha badatelů i umělců malířů. Jmenujme například známé rytiny Sebastiana Mansfelda z roku 1786 nebo o několik desítek let mladší proslulé litografie Wilhelma Horna z roku 1837 či z poloviny 19. století četné studie a kresby Josefa Mánesa. Hanácký kroj zpopularizovala na přelomu 19. a 20. století Marie Gardavská. Uvědomíme-li si, že kroj jako živý fenomén se z hanáckého venkova vytrácí již od počátku druhé poloviny 19. století, podařilo se tak ještě získat včas z terénu bohatství, které je dnes zastoupené ve fondech mnohých muzeí.
   Ovšem historie dokladování tradičního oděvu Malé Hané, přechodné oblasti mezi Hanou a Horáckem, jejichž typické znaky lze najít ve zdejším kroji, výšivkách i tkaninách, vyhlíží zcela jinak. Nevelký region, rozprostírající se na území tří bývalých soudních okresů – Boskovice, Jevíčko, Moravská Třebová, jímž prochází Boskovická brázda, a ráz velké části krajiny určuje Drahanská vysočina, se dostává svými tradičními projevy, včetně oděvu, do povědomí odborné veřejnosti mnohem později. V důsledku této skutečnosti existuje pouze omezené množství nálezů týkajících se zdejšího kroje, a k nim se kresby Pavly Vacové, byť amatérské, rovněž řadí. Než vám její malířskou tvorbu představím, považuji za důležité, zmínit alespoň ve zkratce problematiku malohanáckého tradičního oděvu.
   Zcela výjimečným zdrojem informací, patřícím k nejstarším, jsou kvaše zahrnuté do rozsáhlého souboru z roku 1814. Prostřednictvím několika kreseb, konkrétně z panství Jesenec, Šebetov, Konice a Biskupice, podávají jedinečný obraz o oděvu z doby po napoleonských válkách. Dovídáme se z nich o přežívání částí oblečení z doznívajícího 18. století – například ženský kabátek s délkou pod pas z Biskupic, či šatka na hlavě šebetovského děvčete, mužská prodloužená vesta a třírohý klobouk z Jesence apod. Obrázky vypovídají, že na počátku 19. století byl ve zdejším kraji oblíbeným materiálem kanafas a že ženský kroj postrádal výšivku. Postihly také skutečnost o převažujícím buď hanáckém (Konice – např. charakteristický klobouk, zelený mužský kabátek, Biskupice – např. bílá sukně, výrazný krejzl) nebo horáckém vlivu (Šebetov, Jesenec – skromný dívčí komplet z plátěných součástí). Pro srovnání si připomeňme o dvacet let mladší litografii W. Horna lokalizovanou do Moravské Třebové – i zde nacházíme krátký hedvábný kabátek jak na kvaši z Konic, bílé punčochy, ty mají ženy na kvaších vesměs ze všech čtyř obcí, či tmavomodrou leštěnou zástěru, obdobnou jako u šebetovského děvčete. Zřetelně též vychází najevo, že se kroj severnějšího Moravskotřebovska od vesnic jižněji položených příliš nelišil. Tolik ve stručnosti k nejstarším ikonografickým pramenům.
   Co se písemných zpráv týče, ty máme k dispozici, vedle heslovitých archivních zápisů, až z počátku 20. století a z let pozdějších (viz Jan Knies: Boskovský okres Vlastivěda moravská 1904, Benjamin Popelka: Jevický okres Vlastivěda moravská, 1912, Miro Zlatúš: Naše staré pověsti, pohádky a zvyky 1929 – materiál sbíral 1912–14) a shodně konstatují, že na přelomu 19. a 20. století už památky na lidový způsob odívání chybí a dokonce že většina informátorů si na něj ani nepamatuje. Zachycené vzpomínky nejstarších pamětníků však umožnily popsat kroj odpovídající ještě polovině 19. století.
   Mužský oděv se skládal z košile se širokými rukávy staženými do manžety bez výšivky, k ní se kolem krku vázal černý flór, oblékala soukenná černá i červená vesta s velkými kovovými knoflíky, koženky kuženice po kolena, široký opasek vyšívaný pavím brkem, vysoké boty – nahradily dřívější střevíce s bílými punčochami, klobouk pak v minulosti nošený cylindr.
   Informace o ženském oděvu jsou podrobnější: rukávce s přeloženými přednicemi, nařasený krejzl, sukně se spodnicemi s délkou do půli lýtek a to plátěné s potiskem – tiščenke a hlavně oblíbené kanafasky, nejmladší variantou byly sukně kašmírové. Hedvábný živůtek s hlubokým výstřihem lemovaným stuhou překrývala půlka, zprvu plátěná vyšívaná, posléze tylová tylangrová, (tato součást se objevila až ve druhé třetině 19. století, na kvaších a u litografie W. Horna chybí), zástěra leštěná či hedvábná, kabátky soukenné i hedvábné, na hlavě velké plátěné vyšívané šaty. Ty byly nahrazeny lipskými napoleonskými a tureckými sakskými šátky. Na nohou nízké střevíce, bílé punčochy s cviklema.
   Tradičním oděvem na Malé Hané se po léta zabývala také Pavla Vacová, její souborná práce Lidový kroj Malé Hané s přilehlými horami (1970) je dostatečně známá a já se ve svém dnešním příspěvku hodlám věnovat především kresbám, na nichž své poznatky o zdejším kroji využila.
   Ještě než vás s jejími některými vybranými obrázky seznámím, chci ještě upozornit na nezastupitelný zdroj informací o malohanáckém kroji, což jsou muzejní sbírky. Přes relativně pozdní odborný zájem o tradiční oděv Malé Hané podařilo se v jevíčském muzeu, především díky místnímu muzejnímu spolku založeném roku 1898, nashromáždit doklady dosvědčující jak zde vypadala tradiční oděvní kultura v různých fázích svého vývoje. Nashromážděná kolekce textilií se po zrušení muzea v roce 1982 dostala do sbírek Etnografického ústavu Moravského zemského muzea a v roce 1988 byla ještě rozšířena o ojedinělý krojový soubor Josefy Kalabusové z Vanovic, s níž se Pavla Vacová dobře znala. Vznikla tak unikátní reprezentativní sbírka, která nemá jinde obdoby. Pro úplnost – jednotlivé součásti zdejšího oděvu se nacházejí v Muzeu Boskovicka, ženský krojový komplet z Horního Štěpánova vlastní Národní muzeum, kam jej věnovala ve třicátých letech minulého století právě Pavla Vacová. Brněnská sbírka komplet postrádá, ale z nashromážděných textilií lze sestavit ženský oděv v jeho starší a mladší vývojové verzi.
   Kroj s kanafaskou, s kosticemi vyztuženým živůtkem, plátěnou vyšívanou půlkou, přiléhavým hedvábným kabátkem s hlubokým výstřihem a velkým límcem nebo o něco málo mladším, doplněným páskem, typu špenzru, dále s plátěnou leštěnou zástěrou, lipským šátkem a pletenými bílými punčochami s cviklema spadá do poloviny 19. století. Pozdější, skládající se z kašmírové sukně, hedvábné zástěry, sametového živůtku, kacabajky, půlky tylové a sakského šátku představuje poslední vývojovou fázi z osmdesátých let 19. století. (Je známo, že nejdéle se prokazatelně udržel v Kořenci). Některé další součásti v Etnografickém ústavu vytvářejí celé vývojové řady, mnoho je jich doloženo více kusy a dokumentují existující variabilitu, několik exemplářů je zcela unikátních – jako vyšívané vložky z úvodnic z první třetiny 19. století či síťované práce ze století 18. Ovšem mužský oděv je zastoupen pouze typickými koženými pásy zdobenými pavím brkem, žádné další součásti se nedochovaly.
   
   Na první kresbě
   MALA HANA, 1860 pracovní úbor. Ženy nesou zřejmě oběd na pole, jsou bosé, oblečené v běžných plátěných součástech. Spodní košile s krátkými rukávy je doplněna krejzlíkem, jedna žena má oblečen kabátek rovného střihu, obě živůtek přešitý z tureckého-sakského šátku, s hlubokým výstřihem. Přesně takový (s evid. číslem 50.866) se opět nachází ve sbírkách Etnografického ústavu MZM, patří rovněž do kolekce z Vanovic a pochází z pol. 19. století. Sukně, šátky, zástěry jsou z barveného a modrotiskového plátna, běžné dobové produkce místních dílen. Repro: Muzeum Boskovicka
   
   Na druhé kresbě
   Mužské kroje Malé Hané se nezachovaly, pouze kožené pásy vyšívané pavím brkem. „Problematická se mi jeví vesta obou kreseb. Její střih s klopami doložený není a tradičním střihům neodpovídá,“ uvedla autorka textu. Repro: Muzeum Boskovicka
   
   
   Lenka Nováková, Etnografický ústav Moravského zemského muzea
Pavla Vacová
  


Vánoční příloha - Tradiční oděv Malé Hané na kresbách Pavly Vacové II.
V a n o v i c e - Ve zkratce jsme si připomněli hlavní rysy tradičního oděvu na Malé Hané a nyní vám chci představit jeho výtvarné ztvárnění v kresbách Pavly Vacové. Pojďme si tuto laickou národopisnou pracovnici základními biografickými daty přiblížit.
   Narodila se 30. 6. 1901 a vyrůstala v Praze, kde absolvovala učitelský ústav. Od roku 1935 působila jako učitelka v obcích Kladky, Horní Štěpánov a Knínice na Blanensku. Po léta se zde věnovala národopisným aktivitám, systematicky se zabývala problematikou kroje na Malé Hané, včetně sběru posledních dokladů v terénu. V poválečných letech se podílela na organizování kurzů šití a vyšívání krojových součástí například v Boskovicích a Uničově, byla spoluzakladatelkou (s Boženou Veselou) skupiny lidových písní a tanců v Kořenci, připravovala její programy. Shromažďovala též záznamy pohádek a pověstí a vydala je tiskem (Plkačke z hor a Malé Hané. Pohádky a pověsti. Boskovice 1957). Publikačním přínosem je též její podíl na kolektivní publikaci Moravskotřebovský okres. Vlastivěda Jevíčska, Svitavska a Moravskotřebovska (Jar. Mackerle, Frant. Továrek), Jevíčko 1946 a již zmiňovaná samostatná práce Lidový kroj z Malé Hané s přilehlými horami. Byla také první, která odbornou veřejnost upozornila na zdejší unikátní vyšívané vložky z úvodnic a sestavila seznam těch, které ještě existovaly, celkem jich podchytila osmnáct. (Dnes se ví pouze o 10 kusech, 9 z nich se nalézá v Etnografickém ústavu Moravského zemského muzea).
   Obrázky malohanáckého tradičního oděvu Pavly Vacové jsou provedeny technikou akvarelů, dosud není známo, kolik jich celkem vytvořila. Osm kusů se nachází v muzeu v Kořenci, kde jsou vystaveny ve stálé expozici, kolekci kreseb vlastní rodina Přikrylů, pocházející z Kořence a dnes žijící v Praze, několik kreseb má muzeum ve Velkých Opatovicích a část o počtu 10 kusů se nachází v muzeu Boskovicka a s těmi vás chci seznámit. S politováním musím konstatovat, že zdejším pracovníkům už není známo, při jaké příležitosti a kdy se k nim kresby dostaly. (Například do kořeneckého muzea je dle jedné verze darovala Božena Veselá, nadšená organizátorka a propagátorka místních tradic a přítelkyně Pavly Vacové, dle jiné je daroval Zdeněk Přikryl, spoluzakladatel zdejšího muzea. Některé jsou totožné s boskovickými, na všech je však zřejmé, že si na nich autorka dala méně záležet). Z datace uvedené na většině z Boskovic je zřejmé, že vznikaly v letech 1949 a 1950, tedy v době, kdy Pavla Vacová spolupracovala se souborem v Kořenci a organizovala kurzy šití a vyšívání krojů v Boskovicích.
   Boskovické akvarely mají dvojí rozměry: 40 x 55 cm – 2 kusy, zbývající pak 46 x 64 cm. Všechny jsou signovány – tužkou je proveden podpis Pavla Vacová, a doplňuje jej již zmiňovaný rok 1949 či 1950. Dále je každý obrázek označen – regionálně zařazen – HORY I MALA HANA nebo pouze MALA HANA či HORY a opatřen vročením 1840, 1848, 1860, 1870, 1870–1920, které časově zařazuje danou kresbu. Krojové studie jsou natolik realistické, že se dá v několika případech určit konkrétní součást, podle níž byla malována, kresby starších vývojových variant zřejmě vycházejí ze vzpomínek pamětníků, které zachytil ve své knize Mira Zlatúš. Mužské komplety jsou zachyceny dvakrát. Do roku 1840 je situován mladý muž v červené vestě, koženkách ke kolenům, bílých punčochách a nízkých střevících s přezkou (ty známe též z kvaše mládence z Jesence) a zcela odpovídá popisu, uvedeném u Mira Zlatúše, včetně vesty upnuté ke krku zvýrazněné kovovými knoflíky, košile bez výšivky, se širokými rukávy staženými do manžety, s flórem kolem krku, a klobouku se širokou střechou. Obdobně je oblečen mladík na další kresbě, s datací 1848. Stejná košile, koženky, typický široký pás vyšívaný pavím brkem a na nohou má již vysoké boty. Problematická se mi jeví vesta obou kreseb. Její střih s klopami doložený není a tradičním střihům neodpovídá. Vesta přiřazená k roku 1848 připomíná součást, kterou znám z Kořence, není starší než konec 19. století a zejména výšivkou na zdejší tradiční příliš nenavazuje.
   Zbývajících osm kreseb se týká ženských krojů. Do roku 1840 jsou zařazeny dva. Děvče z hor má na hlavě uvázaný známý turecký sakský šátek, rukávce s krejzlem a nepříliš baňatými rukávy, soukenný živůtek, přes něj uvázanou plátěnou vyšívanou půlku, kanafasku, leštěnou plátěnou zástěru, bílé punčochy s cvikly. Kanafasky, rukávce (nezapínaly se, přednice se pouze překládaly), leštěnou zástěru a unikátní punčochy i vyšívanou půlku máme ve sbírkách z kolekce J. Kalabusové a tu Vacová dobře znala. Vyvázaný turecký šátek, zde sakský, se v té době nosil i jinde a jeho oblíbenost přetrvala desetiletí. Soubor z Vanovic obsahuje 4 kusy a všechny jsou hnědočervené barvy. Nízké střevíce s přezkou odpovídají dobovému tradičnímu ženskému obutí i ze starších let – viz kvaše. Mladá žena z Malé Hané má připsáno Svatební kroj. Kanafasovou sukni, bílou z proužky, popisuje Jaroslav Mackerle v příspěvku s názvem Sukně kanafasky a určuje ji jako svatební z roku 1780, takto vytkávanou najdeme i v souboru J. Kalabusové. Vazba je plátnová, červené proužky rypsové, stejně jako úzké světlemodré, a má evid. č. 50.746. Zelený brokátový živůtek odpovídá živůtku v kolekci získané z jevíčského muzea. Díky spolupráci s J. Mackerlem (spravoval až do své smrti v roce 1964 zdejší muzejní sbírky) jednotlivé sbírkové textilie Vacová rovněž znala. Zbývající součásti se v zásadě od předchozího kompletu neliší – sakský šátek, punčochy s cvikly, plátěná půlka s výšivkou, tmavá zástěra. Tu máme doloženu ze sbírky z Jevíčka. Je ušitá z tenkého plátna, obarvená na modro a pro hedvábný efekt leštěná. Po polovině 19. století se přestávala nosit. Jako svatební kroj je označen ještě jeden obrázek. Základ oblečení je stejný, zde však má nevěsta přes sebe přehozenou úvodnici, kterou lze rovněž přesně určit dle věrně zachycených jednotlivých motivů naivistické výšivky – např. jelínka, jezdce na koni. Vložka opět pochází z Vanovic, je zaevidována pod č. 50.755 a patří mezi 9 výjimečných exemplářů ve fondu EÚ MZM. Zvláštní účes s rozmarýnovým věncem popisuje P. Vacová ve své práci Lidový kroj M. Hané s přilehlými horami a uvádí, že dle vzpomínek tetičky Hájkové z Velkých Opatovic. Nakolik je hodnověrný nelze posoudit, jiné zdroje informací nemáme, zapletení poněkud připomíná obdobný účes v okolí Telče. Kresba z pohledu zezadu nám přibližuje oděv mladé ženy z roku 1860. Plátěnou půlku má přehozenu přes ruku, aby byl vidět princesový střih živůtku, ukončený šúsky, vytvarovanými do typických obloučků. Je ušit z měňavého taftu, s výstřihem lemovaným stuhou, takový (evid. č. 50.864) rovněž najdeme v získané kolekci J. Kalabusové a pochází z poloviny 19. století. Červený sakský šátek, kanafaska, leštěná zástěra, punčochy s cvikly – patří k zdejším typickým součástem. Do stejné doby, tedy k roku 1860, je přiřazena dvojice mladých žen. Z nadpisu čteme: MALA HANA, pracovní úbor. Ženy nesou zřejmě oběd na pole, jsou bosé, oblečené v běžných plátěných součástech. Spodní košile s krátkými rukávy je doplněna krejzlíkem, žena vpravo má oblečen kabátek rovného střihu, obě živůtek přešitý z tureckého-sakského šátku, s hlubokým výstřihem. Přesně takový (s evid. číslem 50.866) se opět nachází ve sbírkách Etnografického ústavu MZM, patří rovněž do kolekce z Vanovic a pochází z pol. 19. století. Sukně, šátky, zástěry jsou z barveného a modrotiskového plátna, běžné dobové produkce místních dílen. Další dvojice – mladá děvčata, (jedna z pohledu zepředu, druhá zezadu), jsou oblečena svátečně – nápis uvádí: Hory 1870 a tužkou je připsáno Horní Štěpánov, rekonstrukce. A my víme, že pro zdejší soubor Vacová navrhovala kroj. Na hlavě sakský šátek – jedna jasně červené barvy, druhá temně hnědočervený. Živůtky ve dvou variantách – hedvábný a soukenný, ten již doplněn drobnou výšivkou a je přes něj ovinuta ještě stále plátěná půlka. Materiál sukní odpovídá době, jsou kašmírové, (červenočerná je opět kreslena dle originálu z Vanovic, zaevidovaném ve sbírkách EÚ MZM pod č. 50887), tak je máme pro toto období uvedené např. u M. Zlatúše nebo ve vzpomínkách B. Veselé. Na nohou bílé punčochy s naznačenými cvikly a nízké střevíce lemované drobnými kvítky. Nezvyklá ozdoba je popsána v již zmiňované práci P. Vacové, a ta uvádí, že ji vzpomínaly stařenky v Horním Štěpánově a Kořenci. Zástěry z měňavého taftu jsou charakteristické pro poslední vývojovou fázi zdejšího kroje a jsou rovněž doloženy v souboru z Vanovic. Téměř shodně je oblečena dívka na obrázku následujícím, označeném HORY a rokem 1870. Má přes prsa překříženou tylovou půlku, vidíme, že zdobenou výšivkou, typický doplněk pro tento vývojový stupeň. (Kolekce J. Kalabusové obsahuje dvě). Další kresba naší prezentace zobrazuje dvojici starých žen v zimním oblečení, s nápisem HORY I MALA HANA a s vročením 1870-1920. Kašmírové sukně, hedvábné zástěry časovému zařazení odpovídají, ovšem s korekcí. Víme, že v průběhu 2. poloviny 19. století se kroj odkládá a na přelomu století pokud se ještě nosil, tak pouze příležitostně. Např. v dotazníku z roku 1973 informátoři z Kořence (jmenovitě B. Veselá, malíř Řehořek, Přikrylovi) uvádějí, že kroj se odložil před osmdesáti roky. Jako anachronismus se pak jeví kabátek. Hedvábný, se šunkovými rukávy se šúsky, kulatým výstřihem, rovněž zastoupen ve vanovické kolekci, spadá do poloviny 19. století.
   Tento obrázek je posledním z konvolutu, nacházejícím se v Muzeu Boskovicka. Všech deset exemplářů je v dobrém stavu a Pavla Vacová na nich poměrně věrně zachytila malohanácký kroj (pochybnosti lze mít u součástí, které již nezaznamenala, např. mužská vesta, zdobené ženské střevíce), v starší i mladší vývojové vrstvě, v jeho pestrosti, včetně zdobných detailů. Zobrazila mužský i ženský komplet a ten pak letní i zimní, ve sváteční, obřadní i pracovní variantě, pro mladé i staré. Vzhledem k tomu, že autorka se v regionu pohybovala, dobře jej i jeho obyvatele díky terénním výzkumům znala a v mnohém jí byly předlohou konkrétní dochované součásti, lze považovat její práce za dostatečně hodnověrný pramen, byť vzniklý v době, kdy se kroj na Malé Hané již po desítiletí nenosil.
   
   Na kresbách
   Další dvojice – mladá děvčata (jedna z pohledu zepředu, druhá zezadu) jsou oblečena svátečně – nápis uvádí: Hory 1870 a tužkou je připsáno Horní Štěpánov, rekonstrukce. A my víme, že pro zdejší soubor Vacová navrhovala kroj. Na hlavě sakský šátek – jeden jasně červené barvy, druhý temně hnědočervený. Živůtky ve dvou variantách – hedvábný a soukenný, ten již doplněn drobnou výšivkou a je přes něj ovinuta ještě stále plátěná půlka. Materiál sukní odpovídá době, jsou kašmírové, (červenočerná je opět kreslena dle originálu z Vanovic). Repro: Muzeum Boskovicka
   
   Lenka Nováková, Etnografický ústav Moravského zemského muzea
Úspěšně se podařilo nově zrekonstruovat kroje Vanovickým. Představili je na Malohanáckém jarmarku v létě roku 2012.
  


Vánoční příloha - Anketa
Jaká událost byla pro vás v regionu v roce 2013 nejvýznamnější?
   
   Zdeněk Peša, starosta v Olešnici
   Pokud se ohlédnu za uplynulým rokem, jen stěží bych v řadě různých událostí hledal tu nejvýznamnější. Byl to z mého pohledu rok práce v reálném světě, nikoliv rok života ve virtuální realitě palcových titulků novin. Velký svět máme díky sdělovacím prostředkům na dosah, často i s patřičně naservírovaným pohledem, jak se na něj dívat. Často nám z paměti mizí každodenní události, které bereme jako samozřejmost, přestože za nimi stojí kus práce, nasazení, skutečného života. Proto bych byl rád, kdybychom vše, co se nám podaří, vše za čím stojí práce, považovali za důležité.
   No a abych přece jenom jednu „osobní“ událost pojmenoval, pak by to byly volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Pro mne znamenaly další zkušenost kandidáta, podporujícího nějaký program, myšlenku. Byla to i zkušenost kandidáta, který se obrátil na voliče v regionu s výzvou k podpoře preferenčním hlasem. Výsledek překonal všechna očekávání a je pro mne zavazující. Ukazuje, že pro mnoho lidí jsem stále člověk, který je ještě může oslovit, a to i přesto, že volání po nových tvářích bylo tak silné. Takže díky všem, a buďme v novém roce optimističtí.
   
   Jindřiška Brožová, starostka ve Valchově
   Já za sebe bych uvedla sportovní události v regionu. Nejvíce Boskovické běhy a hlavně seriál cyklozávodů Pohár Drahanské vrchoviny. Jsou to velmi významné akce na dobré úrovni, podporují, mimo jiné, mládež, sport, volný čas, setkání lidí, kteří by se za jiných okolností vůbec nepotkali. My sami, ve Valchově, pořádáme troje závody zařazené v PDV i v BPHK. Jistě je mnoho jiných, snad i významnějších akcí v regionu, ale mne jako první napadly tyto události.
   
   Miloš Randula, ředitel ZŠ v Letovicích
   Jako občan Svitávky považuji za zcela zásadní událost roku 2013 dokončení výstavby kanalizace. Touto investicí se Svitávka dostává do vyšší kategorie občanské vybavenosti a tím se zásadně navyšují i možnosti jejího dalšího rozvoje. Když zhruba před osmi roky jsme se na Radě rozhodovali o možnostech a prioritách, přinesl jsem asi třicet lístečků, na kterých byly napsány jednotlivé záměry rozvoje. Na poznámku, zda snad budeme losovat, jsem nereagoval, ale tyto lístečky jsme začali skládat podle důležitosti, časové i věcné návaznosti, aby nám z toho vyšla pyramida, na jejímž vrcholu stála výstavba kanalizace, jako podmínka nutná pro realizaci většiny ostatních věcí. Kromě dnes příjemného pocitu realizované akce mi zůstalo vědomí nezbytnosti rozlišovat věci zásadní a důležité od věcí nepodstatných a malicherných.
   Do Nového roku bych si přál, aby se nám všem mnohem více dařilo rozlišovat věci zásadní od prkotin, navzájem si je neplést, abychom nedopadli jako ti při stavbě věže babylónské.
   
   Pavel Freitinger, evangelický farář ve Vanovicích
   Jednoznačně rekonstrukce našeho evangelického kostela ve Vanovicích (alespoň z hlediska finanční náročnosti celé akce a množství času, který celému projektu věnovalo mnoho lidí). - Ale také skutečnost, že můžeme žít (a to nejen v našem regionu) v míru a klidu, bez přírodních katastrof, válek a podobných hrůz.
   
   Jaromíra Vítková, místostarostka v Boskovicích
   Rok 2013 je rokem 1150. výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje na území Velké Moravy. Výročí si připomínali ve farnostech věřící, ale k oslavám se připojily i samosprávy mnoha obcí našeho regionu, občanská sdružení i školy. Jako krajská zastupitelka jsem měla možnost se těchto akcí zúčastnit a vnímala jsem, že setkání v malých obcích – Ludíkově, Chrudichromech, soutěže ve farnostech i školách, besedy a semináře byly účastníky vždy prožívány jako výjimečná událost. Vyvrcholením pro mě bylo vystoupení studentů Stojanova gymnázia v kostele sv. Jakuba v Boskovicích.
   
   Luděk Řehoř, podnikatel
   Moje maličkost bere jako nej událost v roce 2013 v Boskovicích poznání, že lidé začínají dávat své pocity a myšlenky veřejně najevo a začínají se osobně přidávat ke společné práci nás všech nad naší budoucností ve městě. Nestačí čekat na to, až jak se v televizi dozvíme = jak to bude, ale je třeba se zajímat aktivně o dění právě v místě bydliště a tam se přidat, zapojit, diskutovat, přicházet s náměty a společně přemýšlet o tom, co zde uděláme a co zde a jak chceme změnit.
   
   Jitka Hurábová, podnikatelka
   Život v našem regionu je pro mě velmi příjemný, je spoustu akcí, které se opakují každý rok a jsou zpestřením pro občany našeho města, ať už festival, husí slavnosti, vánoční trhy… Tento rok jsem nezaznamenala nějakou výraznou událost, možná je to i pracovním vytížením…
   
   Tomáš Znamenáček, programátor a občanský aktivista
   Největší událostí letošního roku pro mě bylo přesazování mého malého jilmu a následné obavy z toho, že zajde. V regionu tohle životní drama ale bůhvíproč prošumělo, takže musím sáhnout na druhé místo, kde je referendum o sportovní hale. Ani ne tolik kvůli konkrétnímu rozhodnutí stavět/nestavět, jako spíš kvůli celkové debatě o tom, jak by mělo město s občany komunikovat, jak bychom měli spolupracovat na přípravě nových veřejných staveb, jaké hodnoty jsou pro nás důležité a jak bychom chtěli, aby Boskovice vypadaly a fungovaly.
   
   Marie Zouharová, členka rady města v Boskovicích
   Abych byla upřímná, vše mi splývá a těžko vytipovávám, která byla nejvýznamnější.
   A tak zmíním tu z poslední doby a to byl koncert studentů Stojanova gymnázia z Velehradu.
   
   Vladimír Stejskal, starosta v Letovicích
   Já, letovický patriot, za událost v roce 2013 v regionu považuji závody Dračích lodí na Křetínské přehradě, jelikož se podařilo zajistit dobré sportovní zázemí pro 53 týmů, tj. pro 1113 aktivních závodníků, a poprvé i s mezinárodní účastí z Wroclavi. Chtěl bych touto cestou poděkovat všem organizátorům a sponzorům a popřát pohodové Vánoce a hodně elánu na zajištění dalších závodů v roce 2014, o kterých už je známo, že opět budou s mezinárodní účastí.
   
   Jim, tt, vyv
  


Vánoční příloha - Sonda teen - Silvestr
Jak většinou trávíš Silvestr? Už máš naplánovaný ten letošní?
   
   Petr, 14 let
   Většinou ho trávím s kamarády. A letos to bude také tak.
   
   Jan, 16 let
   Na Silvestra budeme u kamaráda doma, asi hrát nějaké hry.
   
   Lucie, 16 let
   Silvestr většinou trávím s přáteli, ani letos neudělám výjimku.
   
   Marek, 17 let
   Většinou jsem na párty s kamarády, letos asi půjdeme do nějakého klubu.
   
   Magdaléna, 20 let
   Silvestr beru jako příležitost vidět se s přáteli a prožít s nimi příjemný večer.
   
   Petra, 20 let
   Na Silvestra bývám buď doma, nebo někde s kamarády. Letos se chystáme oslavit Silvestra na horách. Snad bude sníh.
   
   Karolína, 20 let
   Silvestra jsem v minulých letech trávila různě – někdy s kamarády, někdy s rodinou doma, někdy na horách. Letos jsem se rozhodla, že budu o Silvestru doma.
   
   eL
  


Vánoční příloha - Letos se vzpomínalo na básníka a kunsthistorika Jana M. Tomeše
B o s k o v i c k o (tt) - K výrazným událostem roku 2013 patřilo i vzpomínání na básníka a kunsthistorika Jana M. Tomeše, který patřil k nejvýznamnějším osobnostem české kultury 20. století, jež byly spjaty s Kunštátem a vůbec naším regionem. Letos uplynulo 100 let od jeho narození.
   Pro svou příslovečnou skromnost stál Jan M. Tomeš vždy tak trochu stranou, o to cennější je, že nezůstal zapomenut a jeho mimořádně obsáhlé a kvalitní dílo a úctyhodnou osobnost připomněla skvěle připravená výstava v Muzeu Boskovicka. Doprovozena byla navíc vydáním neméně kvalitního katalogu, dále programem letošního Halasova Kunštátu a kupříkladu také na vlnách Českého rozhlasu 3 Vltava - vynikajícím dvouhodinovým pořadem, který připravil básník Miloš Doležal společně s kunštátským výtvarníkem Vítem Ondráčkem. K osobnosti Jana M. Tomeše se vracíme básní, kterou napsal v roce 1941 v Kunštátě a která se vztahuje k vilce, do které se básník po celý svůj dlouhý život navracel.
   Jan Marius Tomeš:
   Návrat ztraceného syna
   Hle, tento dům; vždy očekával mne,
   sem dlaně laskavé zchystaly čistý šat,
   pod oknem starý sad a opět smím dnes sát
   ty vůně, které vítr rozemne.
   
   Prolétl soumrakem a lehce na římsách
   zaskříplo větvoví ovocem obtížené.
   Ach – jak je snadno mé! Dál však se vítr žene
   do krajů a stromoví, kde nic není na dosah.
   
   A odtud se navracím. Sny, jimž jsem hledal jméno,
   tu nikým nechápány, byly mně prominuty.
   Zas cítím tě narůstat, bezpečná, stará stěno,
   
   když ve tmě poslouchám dech domu po usnutí.
   Přes věci, dřív důvěrné, sám cizí teď, klopýtám –
   Zas znějí zde kroky mé. Já zůstal navždy tam.
   (Kunštát, 1941)