Noviny Info pro turisty Kalendář akcí
AKTUÁLNÍ ČÍSLO
Přečtěte si
Z Regionu
Kultura
Informace
Sport
Napsali nám
INZERCE
Prodám
Koupím
Bydlení
Seznámení
Různé
Podmínky inzerce
ARCHIV
Minulé číslo
Předminulé číslo
Starší čísla
Archiv
Vyhledávání
UŽITEČNÉ KONTAKTY
Redakce
Další kontakty
 
Přečtěte si
Je to moc, říkají nájemníci na kupní ceny bytů
Nacvičili mazurku
Míra nezaměstnanosti vydržela na letošním minimu
 
Z Regionu
Na náměstích po roce zavoní štědrodenní polévka
Veřejné záchody v Letovicích? Zase odloženo
Prosím, hlasujte
Pověsti přilákají turisty, říká Zdeněk Peša
A tak se tě ptám - Jitka Komprdová se ptá Jany Palánové
Všehodílna a Zlatá růže jsou společnosti přátelské rodině
Sonda teen - advent a Vánoce
Vánoční příloha - Smysl má jedině kontakt, který postižené aktivně promíchá s ostatními, říká šebetovský pracovní terapeut Michal Griga
Vánoční příloha - Vzpomínky na tátu
Vánoční příloha - „Tety“ z Tety umí pohlídat děti, postarat se o seniory a pomoci s úklidem domácnosti
Vánoční příloha - Ve Světlé vzniká Živé muzeum
Vánoční příloha - Jak naučit žít …
Vánoční příloha - Anketa o nejsilnější kulturní zážitek roku 2010
 
Kultura
Studenti na gymnáziu rozjíždí Filmový klub Jeden svět na školách
Trojrozměrný týden zakončí letošní rok
Na pohyblivé betlémy do Borotína
Letňáky v Boskovicích a Velkých Opatovicích hrají na Silvestra
Boskovický hrad bude mít na Silvestra otevřeno
Na Silvestra bude otevřena i rozhledna Podvrší u Veselice
Kořeny hledali s etnografem
 
Informace
Vážení čtenáři,
Zastupitelé volili finanční a kontrolní výbor
Mráz a voda ničí silnice
Čekají na nové pány
 
Sport
Boskovice nečekaně prohrály
Pohár patří vzpěračům Trenčína
V Letovicích hráli staří páni
Výběr přípravek skončil druhý
Poháry zůstaly v Boskovicích
KK Velen je jako na houpačce
Výsledkový přehled
Sportovní kalendář
 
Napsali nám
Konec gumáků
ZUŠ Letovice má symfonický orchestr
V Berlíně studenti modelovali lepší svět
Mikuláš na Okrouhlé
Rybova Mše vánoční ve Svitávce
 
Přečtěte si

Je to moc, říkají nájemníci na kupní ceny bytů
B o s k o v i c e (AD) - Boskovické zastupitelstvo schválilo minulý týden pravidla pro další vlnu privatizace městského bytového fondu. Ta počítá s prodejem necelých sedmdesáti bytů v Hybešově ulici a na Masarykově náměstí do vlastnictví nájemníků. Těm se však ani trochu nelíbí stanovená kupní cena.
   Za každý metr čtvereční obytné plochy v bývalých minerváckých bytovkách mají nájemníci zaplatit 6.125 korun, za byty na náměstí ještě o deset procent víc. Tato sazba vychází podle starosty Jaroslava Dohnálka z cen v místě a čase obvyklých a odpovídá pětatřiceti procentům tržní ceny odhadnuté realitními makléři.
   Podle Leopolda Němce, zástupce nájemníků z Hybešovy ulice, je však tato suma nečekaně vysoká. A to i s ohledem na fakt, že jde o odkup bytů, které budou v dohledné době vyžadovat investici zejména do nových oken a elekroinstalací. „Ve srovnání s druhou etapou privatizace před pěti lety je to veliký skok. Měli jsme představu o maximálně 1,5 násobku tehdejší ceny, řekněme o částce kolem 3.700 za metr,“ uvedl Němec s tím, že velkou část nájemníků tvoří důchodci, pro které bude odkup podle nových pravidel znamenat zadlužení do konce života.
   S trochou nadsázky se dá říct, že nájemníci požadující snížení ceny měli smůlu na současné obsazení městského zastupitelstva, mezi jehož výsostné pravomoci schvalování cen patří. Zastupitelé rozhodli, že kupní cena bytů v Hybešově ulici bude odpovídat třiceti pěti procentům tržní ceny, která se dnes v Boskovicích pohybuje mezi sedmnácti až osmnácti tisíci za metr.
   Při privatizaci v letech 2004–2005, kdy se jednotkové ceny pohybovaly kolem patnácti tisíc korun, stačil městu pouze dvacetiprocentní podíl. „Návrh, který jsme tehdy připravovali byl sice vyšší, ale většině zastupitelů se to nakonec nezdálo a rozhodli jinak, “ vzpomíná dnes vedoucí majetkoprávního odboru Leoš Slezák.
   Nájemníky z Hybešovy ulice přístup nového zastupitelstva zklamal. Leopold Němec si postěžoval, že se kolem projednávaných pravidel privatizace nerozvinula při zasedání minulé pondělí žádná diskuse a že téměř nikdo neprojevil o problematiku zájem. „Nejvíc mně vadilo, že se chovali tak netečně a chladně, jako by se jich to vůbec netýkalo,“ sdělil zástupce nájemníků.
   Rada města, která návrh pravidel zastupitelům předložila, se podle starosty Dohnálka orientovala i podle privatizačních cen v jiných městech. Například nájemníci v Blansku platili za zhruba padesát let staré byty v průměru 7.500 korun za metr, lidé v Mohelnici 6.280 korun, ve Vyškově 4.000 korun a v Letovicích 3.500 korun.
   Podle předpokladu by měl odstartovaný prodej bytů do osobního vlastnictví přinést boskovické pokladně dvacet tři až dvacet šest milionů korun.
  


Nacvičili mazurku
V e l k é O p a t o v i c e - Minulý týden ve čtvrtek se konal již třetí „paprskový“ ples ve Velkých Opatovicích, na kterém se tradičně sešli klienti z domácího Paprsku a ze šebetovských Sociálních služeb. Ti letos společně připravili mazurku. Pozvali si také Domov na rozcestí ze Svitav a klienty Diakonie z Letovice.
   
   Foto: Andrea Křepelová
  


Míra nezaměstnanosti vydržela na letošním minimu
O k r e s B l a n s k o (AD) - Míra nezaměstnanosti v okrese Blansko se měsíc před koncem roku ustálila na 9,2 procenta, což je nejlepší letošní hodnota. Vývoj na trhu práce tak v posledním měřeném období kopíroval hodnoty z předchozího měsíce
   Podle evidence okresního úřadu práce (ÚP) hledalo k 30. listopadu zaměstnání 5.122 lidí, zatímco nabídka neobsazených míst vykazovala hodnotu 267. Tato čísla jsou dokonce o něco příznivější než říjnová.
   Podle Jiřího Dvořáka z ÚP Blansko lze nynější vývoj vysvětlit mírným oživením ekonomiky, které se promítlo do situace na trhu práce, a rovněž tím, že zatím nedošlo k poklesu hlášených volných pracovních míst.
   Podobný vývoj jako letos zažívala listopadová nezaměstnanost i v minulém roce, jenže už v prosince přišel strmější propad. Dá se něco podobného čekat i nyní? „Podle nám dostupných informačních zdrojů nepředpokládáme, že se tato situace bude letos opakovat,“ odhaduje Jiří Dvořák.
   V evidenci úřadů práce se v současné době objevila zajímavá kategorie prvoevidovaných uchazečů o zaměstnání z řad osob samostatně výdělečně činných. Z toho lze vyvodit, že firmy se snaží udržet kmenové zaměstnance a končí smluvní vztahy se živnostníky, které využívaly k zabezpečování částí svých zakázek.
   Na úrovni Jihomoravského kraje, jehož míra nezaměstnanosti byla v listopadu o půl procentního bodu vyšší než průměr na Blanensku, patří našemu okresu prostřední příčka. Procentuelně méně nezaměstnaných mají okresy Brno-město, Brno-venkov a Vyškov, více lidí bez práce žije naopak na Břeclavsku, Hodonínsku a Znojemsku.
  


Z Regionu

Na náměstích po roce zavoní štědrodenní polévka
B o s k o v i c k o (AD) - K Vánocům patří ve zvýšené míře projevy lidské dobročinnosti a jednou z podob této tradice je štědrodenní polévka pro chudé i bohaté, kterou už patnáctkrát rozdávali majitelé restaurace Makkabi v Boskovicích a vloni poprvé se k nim připojili pořadatelé z Letovic. Nejinak tomu bude i letos. Polévky na náměstích obou měst v pátek znovu zavoní a příchozím se opět naskytne příležitost věnovat peněžní příspěvek na pomoc místním lidem se zdravotním omezením. Premiérově si pak společné setkání nad miskou horké bramboračky vyzkouší Kunštátští. Tamější farnost chystá na Štědrý den inscenaci betlémského příběhu a rozdávání polévky tuto akci doplní.
   Štědrodenní polévkové setkání v Boskovicích se jako obvykle uskuteční mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou před městským úřadem. „Každý, kdo přijde, dostane misku polévky zdarma, může si ji dokonce odnést v bandasce s sebou domů na štědrovečerní tabuli. Pokud chce, může přitom přispět jakýmkoli obnosem do připravené pokladničky,“ zopakoval pravidla dobročinné akce jeden z pořadatelů Rudolf Burgr s tím, že pořadatelé berou jako podporu akce už samotnou účast lidí, aniž cokoli zaplatí. I to je totiž jejím smyslem. „Neformální setkání lidí dobré vůle právě v den, který má přídomek Štědrý. Příležitost zastavit se v předvánočním shonu a přijít nejen na polévku, ale i na kus řeči či pro betlémské světlo,“ dodal Burgr.
   Tradice polévek pro chudé i bohaté začala v Boskovicích v roce 1995 a výtěžek z jednotlivých ročníků se postupně zvyšoval až na loňský rekord necelých pětašedesáti tisíc korun.
   Na letošní Štědrý den kuchaři v Makkabi připraví 250 litrů cibulačky podomácku. Příchozí se však u příležitosti patnáctého jubilea mohou těšit i na vánoční překvapení – speciální kvasnicové pivo z pivovaru Svijany. „Bude to takový bonus pro všechny věrné příznivce naší dobročinné akce,“ poznamenal druhý z organizátorů Luděk Burgr.
   Na druhý ročník Polévky pro chudé i bohaté se v pátek chystají Letovice. Osmitisícový výtěžek vloni pomohl dvěma rodinám k zakoupení pomůcek pro jejich postižené děti a letos radnice vytipovala už čtyři potenciální příjemce sbírky. „Uvidíme, kolik se podaří vybrat a podle toho rozhodneme, jestli podělíme všechny nebo opět jenom dva,“ upřesnil místostarosta Radek Procházka.
   Na letovickém náměstí začne výdej čočkové polévky v pravé poledne a skončí ve třináct hodin. Podle starosty Vladimíra Stejskala pořadatelé navaří šedesát litrů, což je zhruba dvě stě porcí, a stejně jako v Boskovicích si příchozí budou moci odnést Betlémské světlo.
   Náměstí Krále Jiřího v Kunštátě se o štědrodenním poledni promění v dějiště příběhu o narození Jezulátka. Zhruba dvacítka farníků připravila představení Živý Betlém, které zpěvem koled doprovodí chrámový sbor. „Aby se lidé mohli přijít podívat a nemuseli doma řešit vaření, napadlo nás nabídnout jim polévku. Uvaříme jí sto litrů, tak doufám, že se na každého dostane, anebo že nám jí naopak moc nezbude,“ prozradil farář Tomáš Koumal.
  


Veřejné záchody v Letovicích? Zase odloženo
L e t o v i c e (AD) - Za budovou pošty v letovické Tyršově ulici měly už nějaký čas stát veřejné toalety. Jenže nestojí. Nákup WC buňky s poloautomatickým provozem zastavila měsíc před volbami nevůle většiny zastupitelů a městská rada pak další jednání o záchodech odsunula na příští rok.
   Nepřítomnost veřejných záchodů v blízkosti letovického náměstí je dlouhodobý nedostatek, který hlavně v ranních hodinách pociťuje nejeden našinec nebo návštěvník města. Zatím poslední pokus o nápravu ztroskotal letos v září, kdy zastupitelé kvůli příliš vysoké ceně odmítli zvednout ruku pro nákup prefabrikované buňky vybavené nerezovou sanitární technikou. „Pokládali jsem to za samozřejmou věc, která bez problémů projde. Jak se ale ukázalo, většině zastupitelů se cena zdála příliš vysoká a návrh nepodpořili,“ vysvětlil starosta Vladimír Stejskal a dodal, že se začátkem nového kola jednání o toaletách počítá v měsíci lednu. Podle místostarosty Radka Procházky radní podcenili komunikaci se zastupiteli, kteří veřejné záchody ve městě chtějí, ale zároveň jsou přesvědčení, že existují lepší a levnější varianty, než byla ta předložená. „Necháme teď připravit studii, která ukáže, kolik by stálo, kdybychom záchody stavěli běžným způsobem,“ poznamenal Procházka s tím, že pořizovací náklady buňky měly i s přípravou základové desky a připojením na inženýrské sítě vyšplhat na téměř dva miliony korun.
   Absence veřejných záchodů trápí Letovice pěknou řádku let, během kterých se vystřídalo několik nápadů. Ještě nedávno radnice doufala, že toalety s celodenním provozem vybuduje černohorský pivovar v objektu Karlova. Poté se objevil nápad zřídit WC v uvolněném městském bytě v budově pošty a teprve letos zástupci samosprávy upnuli pozornost na železobetonovou buňku.
  


Prosím, hlasujte
L e t o v i c e (AD) - Členové letovického zastupitelstva si na poslední letošní schůzi poprvé vyzkoušeli práci s elektronickým hlasovacím zařízením. Místo zvedání rukou mačkali červená, zelená nebo žlutá tlačítka, aby se dalo i zpětně dohledat, jak kdo hlasoval. Nákup půjčeného zařízení ale nakonec neschválili, chtějí se ještě rozmyslet.
Foto: Marek Lepka  


Pověsti přilákají turisty, říká Zdeněk Peša
O l e š n i c e (AD) - O vodníkovi na boskovickém hradě, O čarodějnici z Blanska, O rytířích kříže a Svitávce, O skřítku v Rozseči, … a ještě víc než třicet dalších příběhů tvoří dohromady knihu Pověsti a pohádky od Svitavy, od Svratky, kterou jakou originální propagační materiál pro návštěvníky našeho regionu připravili olešnický starosta Zdeněk Peša a ilustrátor Lubomír Vaněk. Publikace pro děti i dospělé vyšla díky dotaci získané místní akční skupinou Boskovicko Plus a bude oficiálně představena na lednovém veletrhu cestovního ruchu Regiontour. Teprve poté ji začnou nabízet okolní informační centra.
   
   Jak může kniha pohádek a pověstí podpořit cestovní ruch v našem regionu?
   Standardního turistu máme vybaveného díky loňskému projektu Místní akční skupiny Boskovicko Plus, jehož výsledkem byl film o Boskovicku, nové webové stránky regionu, mapa a tištěný průvodce. Navrhl jsem, abychom zkusili to, co se před lety osvědčilo v Olešnici, kde jsme nejprve vydali knihu olešnických pověstí a na jejím základě otevřeli muzeum strašidel a udělali z toho cíl pro turisty. Díky této záležitosti se k nám začali stahovat školní zájezdy, výlety, rodiny s dětmi... No a naší snahou bylo udělat cíl pro turisty z celého regionu, aby sem přijeli a aby tu bylo něco, co je zde udrží.
   Protože turisty jsou často rodiny s dětmi anebo senioři s vnoučaty, prohlásil jsem kolegům starostům, že neexistuje obec, ke které by se nevázala nějaká pověst a že by bylo dobré dát je dohromady. Místa, o kterých se v pověstech mluví, to by pak byly cíle, které by turisté navštěvovali.
   
   Proč zrovna pohádky a pověsti od Svitavy, od Svratky?
   Nosné je pro nás samozřejmě Boskovicko, ale v širším kontextu jsme nemohli vynechat Moravský kras – Blanensko, které leží přesně mezi Svratkou a Svitavou – odtud také název knihy – no a opomenout se nedala ani část kraje kolem hradu Pernštejn. Při sbírání materiálu jsme šli od horních toků obou řek směrem k Brnu a ze spousty podkladů a pramenů jsem nakonec vyzobnul tři tucty pověstí a pohádek a převyprávěl je tak, aby z toho byla pohádková kniha.
   
   Jak chcete knížku dostat k turistům?
   Když rodina s dítětem přijde do některého z informačních center na Boskovicku, zaregistruje se jako vandrovník po pohádkové zemi mezi Svratkou a Svitavou a zadarmo naši knihu získá. Když pak bude navštěvovat jednotlivé obce, dostane v místním informačním centru razítko do vandrovní knížky a za několik razítek bude následovat další odměna – pexeso, puzzle, omalovánky nebo pohádková hra. Rodina, která tu bude týden na dovolené, může všechna místa navštívit během několika dnů.
   
   Objevil jste v našem kraji místa, která jsou na pověsti obzvlášť bohatá?
   Samozřejmě, jsou regiony, které mají přehršel pověstí. Třeba takové Olešnicko… (smích). Anebo Boskovicko, ano jednoznačně nejbohatší jsou Boskovice, tam by mohlo být pověstí snad padesát. A stejně i Malá Haná. Je to díky tomu, že se tam v minulosti našel někdo, kdo pověsti, které si lidé vyprávěli, sepsal. Mnohem složitější to bylo třeba s Kunštátem. Tam několik pověstí je, ale třebas o tom, jak na zámku snědli faráře, a to se mi zdálo hodně morbidní. Ale nakonec jsem našel pověst s postavou hejkala mezi Újezdem a Sebranicemi, a také krásnou pověst o Milence. Problém byl i s Lysicemi, tam sice někdo ví, že v roce 1848 proběhla v obci revolta, kdy vojsko střílelo do lysických občanů, ale že by měli nějakou pověst… Nakonec se podařilo najít krásný příběh o nedalekém hradu Rychvald.
   
   Mají jednotlivé regiony své typické pohádkové bytosti?
   Ano, ano, nejčastěji se opakující postava je vodník, ta se dokonce stala logem celého projektu. Všechny mlýny měly pověst o mlynáři a vodníkovi, a mlýny – v kraji, kde tekly řeky Svratka a Svitava a spousta přítoků – byly typickou dominantou každé dědiny. Dále samozřejmě čerti, takový čert na Sýkoři nedaleko Lomnice… A nebo loupežníci, protože mezi Svratkou a Svitavou bývaly vždycky hluboké lesy, které skrývaly spoustu loupežníků, ať už u Černé Hory nebo v Doubravici. Potom skřítci hospodáříčci, ti se vyskytují na Olešnicku a kolem Rozseče. Na Svojanově mají zase pověst o Rašínovi a jeho zpupném býku, v Benešově o kostlivci na hřbitovní zdi.
   
   A co nějaká neobvyklá postava, našla by se někde?
   Mura v Letovicích. To je stará ženština, která ve dne chodí mezi lidmi, ale v noci se promění v Muru, v bytost, kterou nemůžeme vidět, ale která nás trápí ve snech. Tvrdí se, že dětem ocucává patičky, a proto je mají červené a nemohou spát, dospělým sedí na hrudi a drží je v polospánku.
   
   Chystáte něco jako autorská čtení?
   Hned, jak se projekt v lednu spustí, jsem připraven na autorská čtení v zařízeních pro seniory. Navštěvoval jsem je během předvolební kampaně a uvědomil si, jak vděční jsou to posluchači a jak moc jsou rádi, když mezi ně někdo přijde.
Starosta Zdeněk Peša knihu pověstí v prosinci představil a věnoval olešnickým zastupitelům.
Foto: Marek Lepka  


A tak se tě ptám - Jitka Komprdová se ptá Jany Palánové
Jana palánová, důchodkyně
   
   Proč jsem si vybrala Janu Palánovou? Když někoho potká nějaká nepříjemnost, nenechá to sestřičku (jak jsme jí zvyklí říkat) lhostejnou. Ráda a ochotně pomůže, povzbudí a pomodlí se. Žije od na­rození v Lysicích, kde pětačtyřicet let dělala dětskou zdravotní sestru.
   
   1. Jani, jak se díváš na dnešní svět a hektickou dobu, jejíž jsme součástí?
   Když sleduji okolí, je mi až líto, jak lidé dnes nemají čas užívat si pohody a vzájemné lásky v rodinném kruhu. Proto je kolem nás tolik násilí. Lidé pak nevidí ani krásu kolem sebe, která ukazuje na lásku Boha, jenž ji stvořil pro člověka, kterého miluje. Tolik chybí pokoj, lidé si pořád ubližují. Je to snad proto, že víra v Boha je pro mnohé zbytečná?
   
   2. Můžeš, prosím, toto téma víc rozvinout?
   Pro mne je nadějí života Pán Ježíš Kristus, který mi rozumí. Od něho beru sílu do mnohých zkoušek v životě. Pomocí pro mě je i každodenní četba Bible, která ukazuje správný směr života. Radila bych a přála lidem, aby se naučili odpočívat jako ta příroda. Nabrat novou sílu do života a být pak užitečný pro své okolí.
   
   3. Vím, že se věnuješ nejen svým vnoučatům, ale celý svůj dosavadní život jsi vložila do mladé generace. Maminkám jsi byla k dispozici radou i pomocí. Může uvést něco nesprávného, čeho se dopouštějí rodiče?
   Děti mám opravdu velmi ráda. Přistupuju k nim s láskou, kterou mi dal Bůh do srdce skrze své Syna Ježíše Krista. Pro správný vývoj mladého člověka je velice důležité, aby si rodina našla co nejvíce společného času. Fenoménem dnešní doby je, že děti postrádají pevné vedení. Vyrůstá generace, která neuznává autoritu. Děti převzaly moc a o tom, co a jak se bude dělat, už nerozhodují rodiče, ale děti. Děti potřebují určité hranice, které jim dávají oporu a bezpečí. Nechme být děti dětmi, neberme jim jejich rovnocenné partnery a nezahlcujme je všedními záležitostmi.
   
   4. Jak teď odpočíváš, když nemůžeš pracovat na zahradě?
   Sáhla jsem po knize Jaromíra Tomečka Zázraky v přírodě. Těm se můžeme vždy znovu a znovu obdivovat. Učím se využívat čas, který mi byl dán, vždyť život je tak krátký. Podejme přátelskou ruku ostatním, především sami tím získáme. Z klubu seniorů, kde se stále něco děje, připomenu několik, úspěšných akcí pořádaných v letošním roce. Nejenže spolupracujeme s klubem Jablíčko, ale pořádáme i společné výlety. Třeba na pštrosí farmu a do blízkého zahradnictví nebo pěší túru kolem krásných rybníků ke zrenovovanému mlýnu. Také zájezdy do okolních zámků, výstavy - zajímavá byla výstava uspořádaná ze starých kuchařek a věcí, které se v kuchyních dříve používaly. V listopadu vysadili senioři v zámecké oboře lípu. Zkrátka senioři se tu nenudí.
   
   5. Smím se zeptat, jak se chystáš prožít letošní Vánoce?
   Možná že obyčejně, možná že nejlépe, jak si babička může přát. Těším se na půlnoční, na Boží hod vánoční si vychutnám přítomnost dětí a vnoučat. Nezapomenu si upéct vánoční pivní závin ze 40 dkg hladké mouky, 200 ml piva, 12,5 dkg Hery nebo ztuženého tuku. Těsto nechám v teple půl hodiny odpočinout. Na dvě rozválené placky nakladu nakrájená nebo strouhaná jablka, posypu skořicí, cukrem, rozinkami, ořechy a nastrouhaným perníkem. Peču na 180 stupňů asi 20 minut. Pak už jen zbývá, abychom si chutí a vůní ještě více zpříjemnili posezení.
Jana Palánová
  


Všehodílna a Zlatá růže jsou společnosti přátelské rodině
B o s k o v i c e (tt) - Všehodílna Blanky Matuškové a restaurace Zlatá růže získaly ocenění v jihomoravské soutěži Společnost přátelská rodině. Ta probíhá v rámci stejnojmenné kampaně Sítě mateřských center.
   „Kampaň je zaměřena na posílení rodiny ve společnosti a na podporu prorodinné politiky. Současná společnost zaměřená na výkon a úspěch vytlačuje rodiny zejména s malými dětmi mezi ohrožené skupiny na okraji společnosti, proto je zapotřebí jasně deklarovat, že děti chceme nejen penězi a slovy, ale především činy. Už šestým rokem oceňujeme ty, kdo s podporou rodiny v podobě nabídky bezbariérového prostředí, rodinných slev, snahou o zachování zdravého životního prostředí a podobně už začali. Očekáváme, že kampaní přispějeme ke zvýšení společenské prestiže rodiny a pomůžeme upozornit na možnosti zlepšování podmínek života rodin s dětmi a slaďování profesního života rodičů s péčí o děti,“ vysvětlili pořadatelé.
   Všehodílna Blanky Matuškové a Zlatá růže získaly nominaci od boskovického Mateřského centra. Nominovány mohou být nejrůznější organizace a firmy všech velikostí. „Z Jihomoravského kraje bylo nominováno jedenáct společností, porota nakonec ocenila všechny, tři hlavní ceny získaly velké firmy. Pro nás to znamená mimo jiné to, že jsme se museli upsat, že budeme i nadále přátelští rodině, dostali jsme plaketu a jsme na seznamu, který informuje o tom, kam je možné s dětmi zajít, které společnosti rodiny vítají. Máme sem bezbariérový vstup, můžou k nám lidé s kočárkem, popřípadě zde maminky můžou děti nakojit, pro děti je zde hrací koutek. Zkrátka jsme uzpůsobení tomu, aby k nám lidé s rodinami mohli přijít,“ uvedla provozovatelka Všehodílny Blanka Matušková.
Blanka Matušková ve své Všehodílně počítá s návštěvou dětí.
Foto: Tomáš Trumpeš  


Sonda teen - advent a Vánoce
Jak prožíváš mysteriózní období adventu a blížících se Vánoc?
   
   Lenka, 17 let
   No, po duchovní stránce. Určitě se v období adventu těším na vánoční svátky, tento rok se nejvíc těším na ten klid s nimi spojený, na to, že budu mít čas na své blízké.
   
   Tereza, 17 let
   Advent prožívám kupodivu celkem klidně. Dárky mám obvykle nakoupené dávno před začátkem adventu, takže si můžu užívat té vánoční atmosféry, kterou mám opravdu ráda. Jediné co mě mrzí, je stoupající komerce těchto svátků a Santa Klaus, který se nám pomalu plíží na místo našeho Ježíška. Stejně je to pro mě celkově doba radosti, nikoli stresu.
   
   David, 18 let
   Předvánoční čas se snažím prožít v klidu, i když mi to škola a ostatní problémy ztěžují. Hlavně se snažím vyhnout předvánočnímu stresování ohledně kupování dárků na poslední chvíli. Vánoční zvyky v rodině nedodržujeme, jsme nevěřící rodina, ale prožíváme je v pohodě a ve veselé náladě.
   
   Tomáš, 21 let
   Nějak jsem od duchovních věcí utekl, nemám na ně čas a ani prostor. Ano, je to asi i jistý druh alibismu, ale zároveň mě k duchovnu nic netáhne, protože většina lidí, co začnou přes Vánoce, velikonoce a jiné svátky najednou prožívat duchovní věci, spíš můj zážitek kazí a znechucují. Potom nejde o víru a duchovní prožívání, ale pouze o pověru a přetvařování.
   
   Mirek, 22 let
   Adventní období je krásná příprava na slavení. Děti se mohou spolu s rodiči den co den těšit na svátek Narození Páně, který se pak může stát klíčovou událostí vánočních svátků. Pokud je vše umocněno harmonií rodinného prostředí, stane se pro ně klíčovým prožitkem Vánoc mezilidská vřelost, láskyplnost a oslava příchodu Božího Syna.
   
   Sabina, 17 let
   Vánoce mám ráda, líbí se mi, že když jsou Vánoce, jsem se svou rodinou, užívám si pohádky, cukroví a odpočinek, akorát moc nemusím přípravy na Vánoce jako je vánoční úklid, pečení cukroví a shánění dárků v přeplněných obchodech.
   
   Lucie, 17 let
   Na Vánoce se těším, tyhle svátky mám moc ráda. Snad proto je prožívám pozitivně. Pro mně jsou samozřejmě Vánoce nejen rozbalováním dárků, ale také příchodem Božího syna.
   
   Martin, 19 let
   Advent prožívám tak, že se nad sebou zamýšlím, co dělám špatně a co bych mohl zlepšit.
  


Vánoční příloha - Smysl má jedině kontakt, který postižené aktivně promíchá s ostatními, říká šebetovský pracovní terapeut Michal Griga
Š e b e t o v (tt) - Michal Griga dokončuje studium Sociální pedagogiky na Masarykově univerzitě a pracuje jako pracovní terapeut v šebetovských Sociálních službách. Věnuje se zde teatroterapii, natočil s klienty film Kukadla na mrazu a získal za něj ocenění na festivalu Mental Power Fest. Podnětem k našemu rozhovoru nebyly jen jeho pracovní aktivity, ale také jeho bakalářská práce, ve které zpracovává své zkušenosti ze Šebetova a do které jsem měl příležitost zčásti nahlédnout.
   
   Říkáš, že nezanedbatelné počty mladých lidí se ve snaze vymanit se z nastoleného závodu o krále kariérního konzumu obrací k sociální práci. Co k ní přivedlo tebe? Původně ses profiloval jako filmař.
   Když jsem začal studovat sociální pedagogiku, nevěděl jsem pořádně, do čeho jdu a co konkrétně bych mohl dělat. Neplánoval jsem se zaměřit na postižené, spíše na mládež a nejrůznější deprivace. Hledal jsem práci tady v Boskovicích, nejprve jsem dělal v nemocnici sanitáře, pak jsem se dozvěděl, že je volné místo v Šebetově. Zde jsem začínal jako pracovník obslužné péče na oddělení. Pak si mě všimla paní ředitelka a požádala mě, jestli bych nedělal pracovního terapeuta. Nebylo to tedy nějak plánované, ale když to přišlo, tak jsem se toho chytil.
   
   Jaký je dnes podle tebe přístup naší společnosti k postiženým? Proměnil se nějak zásadně za poslední léta?
   Nevím, jestli se docela proměnil, ale myslím, že se na určité proměně pracuje. Není to stejnoměrné v celé republice, třeba v okolí velkých měst je to na mnohem vyšší úrovni, s postiženými pracují mladí vzdělaní lidé, kteří mají nové nápady a berou je za rovnocenné partnery. Za posledních dvacet se zásadně proměnila i legislativa, ale celkově je to pořád ještě málo proti tomu, co by mohlo být, co kdysi bylo a co snad jednou zase bude.
   
   Kde má kořeny tendence společnosti odsouvat na okraj ty, které pokládá za nenormální, tedy nevyhovující nějaké normě?
   Norma je samozřejmě hodně spjatá s hodnocením a je daná nějaké kultuře. Naše západní kultura, která je dnes rozšířená celosvětově, zaznamenala první velké totální dělení společnosti na normalitu a nenormalitu s příchodem osvícenství. Příčinou bylo vyzdvižení práce jako něčeho, co je hodno obdivu a důležitosti, právě pracovní výkon se stal hodnotícím kritériem. V myšlení lidí to došlo téměř až k tomu, že kdo pracuje, ať jí a ten, kdo nepracuje, ať nejí. Bohužel, i dnes je to aktuální téma. Ve Francii se začaly zakládat první velké špitály, což byla internační místa, kde se umisťovali nejen duševně, mentálně a tělesně postižení, ale také žebráci a tuláci, zkrátka všichni, kteří nezapadali do společnosti tím, že nedostáli požadavku práce jako jednotky všeobecné záslužnosti. Od té doby se to s námi táhne.
   
   Dědictví ústavnosti si tedy neseme pořád?
   My jsme na rozdíl od západních zemí měli 40 let přetržku, jako skoro ve všem. U nás pořád existovala jasná separace. V západních zemích se právě snažili vrátit se ke středověkému a renesančnímu pojetí, kdy postižení lidé sice žili na okraji společnosti, ale rozdělení nebylo myšlenkové, středověký člověk pořád viděl v žebrákovi či postiženém Krista. Myšlenková separace je to, s čím je třeba bojovat.
   
   Jaká hlavní rizika má ústavní péče pro klienta? Člověku zvenčí se může zdát, že klienti se tam mají dobře a všechno je v pořádku.
   Ve snaze přizpůsobit se západnímu světu byly legislativní prvky trochu násilně převzaty od vyspělejších zemí. Zapomnělo se ale, že u nás sociální politika nebyla na potřebné úrovni. Zdá se potom, že klienti mají jenom práva, ale nemají povinnosti. A to ani ti, kteří jsou schopni se jich zhostit. Ale to člověka samozřejmě degraduje. Pokud chceme, aby byli postižení lidé jako my, tak náš život se přece sestává do značné míry z povinností.
   Přirozených podnětů, které klient potřebuje pro to, aby se rozvíjel, je bez povinností v uzavřeném světě ústavu méně a méně. Dochází k takzvanému hospitalismu – klient si zvykne na péči natolik, že už se bez ní nedokáže obejít, i když by mohl a v případě dostatečného množství podnětů a nutnosti by byl daleko soběstačnější. Ale v ústavu nemá často důvod pro to, aby se sám o sebe staral, aby se věnoval aktivizačním činnostem, kterém jsou mu nabízeny. Nadměrná péče klientům škodí. To je problém zařízení ústavního typu všeobecně. To je věc, kterou bude muset za pár let řešit hodně zařízení. Je to opět spjaté s legislativou. Sám si někdy myslím, že je lepší pravidla trochu obcházet a prospívat klientům, než se jich slepě držet a tím pádem klientům vlastně škodit tím, že pro ně děláme to nejlepší.
   Dále bych zmínil to, čemu se říká terminálně závislý pacient. V dnešních ústavech jsou z kapacitních a dalších důvodů společně umístěni klienti, kteří mají třeba natolik rozdílnou diagnózu, že to může negativně ovlivnit jejich možnosti sebeobsluhy.
   
   Ty se tomuhle snažíš zabránit pomocí aktivizačních činností, které jsou ti vlastní. Nakonec jsi skloubil své profese sociálního pracovníka a filmaře, věnuješ se také teatroterapii. Je svým způsobem logické, že tě jako vystudovaného filmaře a autora několika filmů nakonec napadlo natočit v Šebetově film. Ale přece se zeptám: Co tě k tomu konkrétně přivedlo?
   Impulz byl festival Mental Power Fest, důvody byly samozřejmě v aktivizačních činnostech, zkusit s klienty něco nového, zúčastnit se soutěže a taky reprezentovat náš ústav a ukázat, co klienti dokážou.
   Pro mě osobně byl ale hlavní důvod jiný. V té době už jsem do práce začal trochu pronikat a zjistil jsem, že pokud chci s klienty opravdu dobře pracovat, musím si s nimi utvořit úplně jiný vztah, než je běžné, totiž maximálně se jim přiblížit. Film a divadlo jsou pro mě nejen prostředky, jak s klienty pracovat, ale také jak je líp poznat a jak se sám naučit být jako oni. Lze se od nich naučit mnoho věcí. Jejich obrovská bezprostřednost a neschopnost plánované falše člověka přivádí zpátky do dítěte. Když se dokáže oprostit od toho, co mu dala výchova, školy a svět, ve kterém teď žije, vrátí se na úroveň sebe jako čisté a neposkvrněné bytosti a pak teprve může s klienty navázat skutečný vztah a pracovat s nimi. Mně to trvalo asi dva roky, než jsem tento princip pochopil. Teprve to mi pomohlo objevit svět postižených ne jako svět lidí zavřených do ústavů, ale jako svět lidí, kteří jsou stejní jako já. Pomohlo mi to najít cestu k nim.
   
   Tvůj film Kukadla na mrazu, stejně jako divadelní inscenace Ferda na popravišti na mě vedle svého terapeutického účinku zapůsobili i tím, že jsou to naprosto svébytná a funkční umělecká díla. Co bylo tvým záměrem jakožto tvůrce, ne terapeuta?
   Nechtěl jsem využívat klienty jako loutky pro vlastní tvůrčí seberealizaci. Úplně se tomu člověk samozřejmě nevyhne, nedokáží přesně zhodnotit scénář ani to, jakou hrají ve filmu roli a o čem to je.
   
   Ale pokud jim napíšeš scénář na tělo, můžeš je pak jenom sledovat. Souvisí to právě se snahou proniknout do jejich světa. Kamera je unikátní pozorovací nástroj, který pozorování koncentruje jen na vybraný subjekt. Film vznikl jen díky tomuto napojení skrz kameru na klienty, sledoval jsem je a sice věděl, o čem by film měl být, ale film posunovalo dál až cokoli z toho, co udělali oni. Kousek po kousku jsme se propracovávali k závěru, vůbec nebylo jisté, že se dostaneme k nějaké konzistentní formě, ale to se nakonec podařilo.
   Teď už natáčíme další film, který už není o pozorování, ale spíše o tom, čeho jsme společně dosáhli. Užíváme si společné svobody, symbiózy a porozumění. Už je to hlavně radost.
   
   No a teď k té terapeutické části. Jaký význam má natáčení filmu nebo práce v dramaterapeutickém kroužku pro klienta? Jak celý proces prožívají?
   Začnu divadlem. Teatroterapie je terapie procesem divadla. Klient by měl být u divadla od začátku vzniku a nechat to sebou projít až do poslední reprízy, včetně přípravy kostýmů, zkoušek, debat a podobně. Celý proces je mění a objevuje v nich přirozené vlastnosti a zároveň jim dodává pocit sebedůvěry, že dokáží v tom světě venku obstát. Většinu věcí prožívají stejně jako my – mají před představením stejnou trému a podobně. Také jim to přináší pocit pospolitosti, soubor drží kvůli divadlu pohromadě, i když jsou tam opět rozdílné diagnózy a lidé, také jsou spolu pořád, takže mají různé ponorkové nemoci, ale kvůli divadlu na to dokážou zapomenout a táhnout za jeden provaz a pomáhat jeden druhému. Lidi, kteří se normálně nemají rádi, se dokáží pro dobro celku podržet, a to je úžasné.
   A důležité pro ně je, že můžou s představením vyjet mezi lidi, pobýt mezi nimi někde na festivalu, představit se jako rovnoprávní. A to je pro ně velmi naplňující a aktivizační. Je to velká změna oproti ústavnímu životu, který je, ať děláme co děláme, přeci jen pořád dost stereotypní. Tohle nedělají pro žádnou odměnu, ale čistě pro radost a pro divadlo. To je asi nejvíc, čeho jsme mohli dosáhnout.
   
   A jak to funguje v případě filmu?
   Film je jiný tím, že je hodně individuální. Vychází především ze vztahu klient – terapeut, velmi úzkého a provázaného. Klientovi to pomáhá opět objevovat v sobě přirozené lidské vlastnosti, dozvídat se něco o sobě a o svém životě a přináší mu to radost, že může opravdu něco dělat. Je to ideální pro klienty, kteří jsou trochu mimo ostatní komunitu v ústavu.
   
   Pro mě osobně bylo asi nejzásadnějším poznáním, které mi zprostředkoval nejen film, ale i atmosféra premiéry v Šebetově, že kontakt se světem za zdmi ústavu není pro klienty neuvědomělá potřeba. Že to není tak, že si pečovatelé uvědomují, že to postiženým prospívá, a proto se jim snaží tento kontakt zprostředkovat, ale že po něm klienti sami touží. Jak těžké je zařídit, aby tato touha byla naplněna?
   Těžké to jakoby není, klienti pořád někam jezdí, mají nejrůznější aktivity. Ale teď jde o to, jestli je ten kontakt oboustranný, nebo se jenom někam jede. Smysl má jedině kontakt, který postižené aktivně promíchá s ostatními.
   
   Čímž se zase dostáváme k tomu, jestli si majorita dostatečně uvědomuje, že kontakt s nemocnými a postiženými lidmi člověka obohatí a není třeba se mu vyhýbat.
   To je dobře vidět na tom, kolik se k nám hlásí dobrovolníků. V současné době nemáme snad ani jednoho. My chceme, aby k nám lidé chodili, ať už to jsou studenti, staří lidé, nezaměstnaní, kteří zrovna mají pocit, že jejich život nestojí za nic, nebo lidé jakkoli pociťující, že se jim nedaří a že mají krizi. Těm všem říkám: Přijďte k nám, třeba dvě hodiny klientům číst nebo s nimi jít na procházku, strávit s nimi nějaký čas a zkuste objevit jejich svět, od kterého se můžeme leccos naučit. Lidé, kteří cítí, že svět není jen hmotný a materiální, ale že si život mohou obohatit i jiným způsobem, tak by si to měli přijít vyzkoušet. Určitě jim to dá něco, na co nezapomenou a co je hodně obohatí, pokud budou dost otevření.
   
   Může to být také zkušenost, protože každý může být postaven před povinnost se o někoho postarat. Je pravda, že postižených a nemohoucích lidí bude v budoucnosti spíše přibývat?
   Už teď je málo lidí, kteří se o nikoho starat nemusí. Prognózy jasně mluví o tom, že počty lidí trpících Alzheimerovou a Parkinsonovou chorobou budou stoupat, rodí se stále hodně postižených dětí, pak je tu samozřejmě stáří. Jsou i staro-nové a dobré trendy, aby lidé umírali opět doma, aby se lidé starali co nejdéle o své staré rodiče i za cenu nepohodlnosti a obětování kariéry. Je to strašně náročné, ale život to velmi pozvedává a každý, kdo se o někoho stará nebo pracuje jako dobrovolník, si zaslouží úctu. A určitě se mu změní život, protože každý dobrý skutek, pokud je nezištný, je někde zapsán a někde se to projeví.
   
   Jak bys ty konkrétně popsal svoji zkušenost z posledních let, kdy pracuješ v sociálních službách? Co pro tebe osobně setkání se světem tvých klientů znamenalo?
   Trochu už jsem to říkal. Pro mě to znamená, že jsem si našel ve své duši to dítě, které teď dokážu vyvolat mnohem častěji, což mě velmi obohacuje a nabíjí. A našel jsem lidi, se kterými si rozumím, i když jsou na první pohled jinačí. Jak jsem k této práci na začátku nepřistupoval s žádnými očekáváními, tak mě to pozvedlo a obohatilo natolik, že když se teď na ty dva roky ohlédnu zpět, musím říct, že je málo lepších věcí, které mě v životě potkaly.
   
   Napsal jsi, že si myslíš, že lidstvo přirozeným vývojem dospěje k tomu, že vnímání tělesné či duševní odlišnosti časem zanikne a navzdory všem hendikepům v sobě lidé budou vidět rovnocenné bytosti. Jsi opravdu takový optimista?
   Jsem. Ale počítám s tím, že tomu bude předcházet nějaká zásadní krize, která zapříčiní velkou přeměnu myšlení lidí jako celku. Pro hodně lidí to bude asi velmi nepříjemné, možná to bude kruté, bolestivé. Ale věřím, že to bude mít za následek, že se odvrátíme od způsobu života zaměřeného na hmotu, na materiální hodnoty a obrátíme se k duchovnějším stránkám nás samých. Z toho vyplyne, že budeme automaticky vědět, že všichni lidé jsou stejní a že nemá smysl dělat myšlenkové ani majetkové hranice, protože jednou, byť třeba v okamžiku naší smrti, na tom budeme všichni úplně stejně.
Šebetovský dramaterapeutický soubor Tatíček Lojza pod vedením Michala Grigy.
Foto: Tomáš Trumpeš  


Vánoční příloha - Vzpomínky na tátu
K o ř e n e c - Před 120 lety 26. listopadu v Boskovicích na tehdejší Vodní ulici tehdy dvacetiletá Františka rozená Sedláková ze Skalice nad Svitavou, manželka zahradníka Františka Řehořka, přivedla na svět syna, kterému dali jméno František.
   O jeho dětství toho mnoho nevím; pamatuji si jen na to, že jeho spolužákem na obecné škole byl mezi jinými i nějaký Náhlík, kterého jsem později poznal jako vynikajícího mistra truhlářského, který díky bohaté zásobě různých dýh (včetně tzv. kořenovic) mému tátovi perfektně zrekonstruoval starý biedermaierovský nábytek zčásti získaný – nemýlím-li se – od jiného věhlasného boskováka Františka Lindy, učitele a v té době vůdčí osobnosti hudebního života v Boskovicích. Mimo jiné dokázal uvést do dokonalého stavu i pohovku, kterou táta získal od jedné kořenecké rodiny, která ji měla u stěny domku na dvorku a hřadovaly na ní slepice – dovedu si tedy představit, jak mohla před rekonstrukcí vypadat. Dnes nedovedu pochopit, jak jsem se mohl nepídit po původu přátelství mého táty s Gustlem Kalabusem, sedlačiskem z Vanovic, který byl snad tátovým nejbližším přítelem; byl o pár let mladší, takže to nemohl být spolužák z obecné školy, a proč by také chodil do školy v Boskovicích.
   Po obecné škole následovala gymnaziální léta, o nichž mi z tátova vyprávění utkvěly v paměti hlavně vzpomínky na problémy s matematikou, které dospěly tak daleko, až profesor Kovanda dal tátovi na vybranou: buď skončíš gymnázium kvartou, nebo propadneš z matematiky. Výběr byl jednoznačný, a tak rodiče dali syna na kamenickou školu v Hořicích v Podkrkonoší, kterou absolvoval i známý boskovický mistr kamenický Otoupal, jehož dílem je Masarykova socha před bývalým okresním úřadem na nám. 9. května, vytesaná z pískovce podle modelu, jehož autorem byl další z tátových přátel profesor Leo Schmidt, mj. rovněž autor krásného reliéfu na pomníku padlým na Kořenci. Mladému Františkovi však toto zaměření nevyhovovalo, táhlo jej to spíše k malování, jednak zřejmě z vnitřního zaujetí pro tento druh výtvarného projevu, jednak možná i pod vlivem toho, že zřejmě již jako gymnazista asistoval při výpravách do plenéru o sedm let staršímu Otakaru Kubínovi (tehdy to ještě nebyl Othon Coubine), kterému nosil lehkou krajinářskou štafli a také tzv. „málkastnu“ se štětci a tubami barev, a sledoval jej při tom, jak na plátna ztvárňoval krajinu v okolí Boskovic.
   A tak se tehdy snad sedmnáctiletý František rozhodl vzít další osud do svých rukou, bez vědomí rodičů opustil Hořice a vydal se do Prahy, kde se zapsal na jakousi přípravku u prof. Ženíška. Tehdy jak říkal „třel bídu s nouzí“, Ženíškovy modelky schválně zapomínaly svoje svačiny v atelieru, když viděly hladového studentíka, a tak se táta protloukal pražským světem, ani nevím jak si sehnal ubytování, až se rodiče dověděli, kde jejich syn žije, otec za ním zajel, našel mu byt a poskytl i nějaké peníze. Moc si však mladý František vyskakovat nemohl, často mu číšníci psali útratu „na futro“, než zase nějaké peníze sehnal, ale přežil. Poté byl přijat na Akademii výtvarných umění, kde studoval v atelierech několika profesorů, z nichž si pamatuji např. jména Vlaho Bukovac nebo Hanuš Schwaiger. Ten snad tátovu tvorbu nejvíce ovlivnil svými studiemi otrhaných přístavních dělníků a různých pobudů z holandských přístavů, takže z táty vyrůstal figuralista, který tomuto svému zaměření dal v dospělosti průchod oblibou ve figurálních studiích vesnických chlapů v otrhaných šatech tak jak v nich přicházeli z práce v lese nebo z kamenolomu, ale i v žánrových výjevech pijáků a karbaníků u stolu v hospodě. Nepohrdal však i jinými žánry, což mohl později uplatnit například ve své krajinářské tvorbě, která však nikdy nenesla stopy Kubínova vlivu.
   Po skončení studia táta nastoupil vojenskou službu u pluku v Jihlavě a brzy jako kadet aspirant byl po vypuknutí války vyslán na jižní frontu do okolí Meránu v jižních Tyrolích (tehdy součásti Rakouska). Zde byl (zřejmě pro svoje kreslířské schopnosti) pověřen zakreslováním palebných postů nepřítele na protějších stranách údolí. Krutých bojů, které se zde odehrávaly, se však nezúčastnil a poměrně záhy byl převelen na východní frontu. Tam působil jako rozvědčík a zanedlouho při jednom z průzkumu nepřátelských pozic upadl do zajetí někde na území tehdejší Haliče. Z dlouhé cesty do zajateckého tábora zachytil několik lokalit do svého vojenského skicáku, který později obohatil obrázky z pobytu v lágru v městečku Narovčat blíže Nižního Novgorodu (přejmenovaného za sovětské éry na Gorkij) v Penzenské gubernii. (Zjistil jsem, že málokomu u nás je známo, že v této oblasti žije početná národnostní menšina ugrofinských Mordvinů příbuzných např. Estoncům; táta vzpomínal, že Mordvinky usilovaly často o sňatek s některým ze zajatců, kteří pro ně byli „Avstrijci“, tedy Rakušané, s nimiž by se byly rády dostaly z Rusi do civilizovanější střední Evropy, na což bylo nutno se mít na pozoru.)
   Vzpomínky na tátovo vyprávění o zážitcích ze zajetí by vydaly na celou knížku, zde bych vzpomenul jen to, že větší část zajetí strávil táta nikoliv v lágru, ale v rodině Loškarevých. Loškarev byl majitelem továrny na zápalky a jednoho dne přišel do lágru zjistit, není-li mezi „plennymi“ (zajatci) nějaký malíř. Táta se přihlásil a potom trávil celé dny v jeho rodině, aby pana továrníka portrétoval. Odtud pramení i záliba v čaji, jehož příprava v samovaru a popíjení mnoha „stakanů“ po celé večery, s přídělem ručníku pro každého ze zúčastněných na otírání potu, byla na denním (či večerním) pořádku; tuto zálibu jsem si osvojil, i když v poněkud jiné podobě, bohužel většinou bez samovaru, i když jej máme doma, protože takováto příprava je na dnešní poměry přece jen časově trochu moc náročná. Kromě portrétování Loškareva uplatňoval táta svoje nadání i v tom, že ženám z Narovčatu omalovával hliněné hrníčky a vázičky květinovými motivy. Vzpomínám to proto, že to tátovi vyneslo jméno, kterým ho pak po celý život oslovovali jeho přátelé. Za tuto činnost mu totiž jeho spouluvězňové (dá-li se jim tak říkat) udělili titul rakousko-uherského šlechtice - „Férencz Freiherr von Mazalvázy“ (po vzoru maďarských jmen typu např. „Ujházy“), takže i po skončení zajetí byl pro mnohé prostě „Ferenc“ (většinou už bez té původní transkripce).
   V lágru zažil táta i příchod bolševiků (bolšanů) k moci, ničení soukromého majetku, rabování továren (a hlavně lihovarů), chudobu, kdy snad tím nejmenším zlem bylo, že kus homolového cukru (to už dnes mladí lidé ani nevědí, co to je) k čaji ze samovaru visel na provázku od stropu a každý si mohl líznout. Tyto zážitky byly asi hlavním důvodem tátova celoživotního odmítání komunistického režimu a já mu dnes mohu být vděčný za to, že jsem třikrát odmítl nabídku vstupu do KSČ. Přitom to nijak negativně neovlivnilo například možnosti studia mých dětí, takže jsem nikdy neuznával zdůvodňování vstupu do této partaje tím, že to lidé dělali proto, aby nekazili život svým dětem.
   Po návratu ze zajetí se táta musel vrátit ke svému pluku v Jihlavě a byl zařazen do jednotky, která jak říkal „bojovala proti Bélovi Kunovi“ na východním Slovensku. Nešlo ve skutečnosti o žádný boj, ale nová československá armáda měla za úkol zabránit pokusům o vznik Slovenské republiky rad po vzoru podobných snah v Maďarsku.
   Po demobilizaci se táta vrátil do Boskovic a celý jeho majetek tvořily rajtky (i když nikdy na koni nejezdil), vojenské boty a k nim na řemínky zapínací kožené „sáry“ na lýtka, ruská „rubaška“ (košile se stojatým límečkem), řemen, „furažka“ (kšiltovka typu „Lenin turist“) a nejnutnější malířské náčiní. V r. 1922 se táta rozhodl usadit na Kořenci, kde si najal světničku u Hložků (dnešní naši sousedé) a chodil malovat do plenéru. Později si k sobě vzal i rodiče – otec zahradník už byl v penzi, živnost už neprovozoval a nepracoval už ani jako zámecký zahradník u barona Mořice Königswartera v Šebetově, a matka přenechala svůj malý obchůdek – koloniál v uličce proti kostelu sv. Jakuba staršího mladšímu synovi Jozovi. Táta chodil na obědy do hospody Čeňka Veselého, který hospodařil na svém gruntu a v jehož hospodě se setkávalo i mnoho jak se jim tehdy říkalo „lufťáků“ z Boskovic, chodili tam kantoři i třeba benešovský pan farář na taroky, a taky tam byla druhá z pěti Čeňkových dětí Marie. S ní se táta seznámil už dříve v Boskovicích, kam mladá Mařenka chodila do šití, při zimním sáňkování z hradního kopce. I když byla o 12 let mladší, našli v sobě zalíbení a po osmileté známosti byla v roce 1929 svatba. Do té doby už táta zřejmě i s vydatnou pomocí nastávajícího tchána koupil pozemky v sousedství Hložkových (byl to nevyužívaný svah k potoku a nad tím úhor) a během dvou let (1928-29) mu tam stavitel Sláma z Boskovic postavil vilku, na tehdejší poměry nezvyklé konstrukce (s rovnou střechou) podle tátova vlastního projektu. Také když krátce poté za tátou přijel kdosi na návštěvu a na návsi se ptal, kde bydlí mistr Řehořek, nějaká babka mu odpověděla: “Ale ja, to dite dolu dědinó, po pravé straně takové letohrádek, ani střechô to nemá!”
   Dodnes obdivuji tátovu odvahu, s jakou se do stavby pustil bez pevného platu a bez jistoty co od něj lidé koupí. Cihly na dům se vyráběly v plechových formách na Pastvisku nad Kořencem (tam kde je dnes golfové hřiště) z tzv. žlutice a tam se z nich po vysušení na slunci postavila pec a v ní se vypálily, dřevo na stavbu pocházelo z Veselých lesa a jak jsem nedávno zjistil, značnou část ceny za stavbu splatil táta panu staviteli svými obrazy. Rok po svatbě se narodila dcera Eva a za tři roky po ní já. Ještě než došlo ke stavbě domu byl postaven skleník, v němž můj děda pěstoval různé okrasné rostliny, na pozemku začal budovat podle svého projektu okrasnou zahradu a část vyhradil pro pěstování ovocných stromů a zeleniny. Po úhoru byla půda mimořádně úrodná, zelenina se dědovi urodila krásná (kedlubny mu tehdy narostly do velikosti dnešního kultivaru ‘Gigant’, o němž tehdy ještě nebylo ani vidu ani slechu), ale pak zjistil, že ji od něj nemá kdo koupit, protože kdo by v té době na vesnici kupoval zeleninu a vozit ji na trh do Boskovic nebylo čím, a tak co vypěstoval rozdal a věnoval se hlavně budování okrasné zahrady.
   Jak se táta seznamoval s lidmi ze vsi, zjistil, že se u nich ještě dají najít zbytky původního kořeneckého kroje, převážně však jen ženského. Jak už to bývá, mužská část populace se vždy o něco dříve přizpůsobí v oblékání modernějším trendům v souvislosti s nutností používat civilní oblek při nástupu do práce, při návštěvě úřadů apod. Z mužského kroje se zachovaly především originální široké opasky vyšívané pavím brkem, často s vyšitým jménem majitele, v nichž se daly bezpečně ukrýt i peníze. Táta tyto krojové součásti s lidmi vyměňoval za obnošené části civilního oblečení nebo mu je lidé darovali, a tak zachránil pro budoucí generace hodně prvků místního folkloru. Oblékal do nich své modely, především modelky – starší ženy, které si rády poseděly modelem za nějakou tu korunu a mohly si přitom i zdřímnout, pokud jim příliš nepadala hlava (to pak táta písknul a malovalo se dál). A tak se kromě figurálních výjevů karbaníků a chlastometrů pustil i do krojových studií – akvarelů do značné míry podobných Mánesovým. Jím vyhledávaných vesnických typů však nastupující modernizací života na vesnici bylo čím dále tím méně, ženy už měly jiné účesy městského typu, chlapi se také více civilizovali, a tak nezbylo než si najít jiné žánry.
   Kromě krajin se pak táta často pouštěl do zátiší, hlavně však měl v oblibě kytice polních květin s výrazným motivem kopretin, zvonků, chrp a také vlčích máků, které sice na Kořenci nerostly, ale vozili jsme mu je z Malé Hané nebo později cestou z Nitry, kde jsem žil se svou rodinou, i z jiných míst jižně od Kořence. Mezi malováním se po dědově smrti táta staral i o okrasnou část zahrady (tak si vždy odpočinul od malování), kterou přetvořil podle svých představ do jakési „divočiny“ (o užitkovou zahradu se starala máma). Kromě kytic polních květin pak zvláště v pokročilejším věku nejraději maloval akvarely lučních i zahradních květin, o které byl velký zájem. Nalepil si akvarelový papír a během odpoledne byla kytka hotová – akvarel se nesmí „utahat“, lehká kresba a tahy štětcem, které se už nedají přemalovat. A tak táta měl radost z malování (a z toho, že je o jeho obrazy stále zájem) až do svých devadesátin, kdy odložil štětec.
   Když jsem se na začátku zmínil o tátových přátelích z dob jeho mládí, nesmím zapomenout i na ty, s nimiž byl ve styku poté co se usadil na Kořenci. Udržoval kontakty se sochařem a grafikem Hubertem Kovaříkem ze Svitávky, s nímž byl v kontaktu i majitel textilní továrny ve Svitávce Fritz Löw-Beer, nejmladší ze židovské rodiny Löw-Beerů, jíž patřily textilní továrny od Brna až po Březovou nad Svitavou (Fritzova sestřenice Greta se stala manželkou Fritze Tugendhata a od otce dostala věnem část pozemku nad jejich vilou na dnešní Drobného ulici směrem do Černých Polí, kde si postavili dnes slavnou a mnoha tahanicemi o její vlastnictví a způsob rekonstrukce známou vilu Tugendhat podle projektu věhlasného architekta Miese van der Rohe). O textilku ve Svitávce se staral ředitel, mladého Fritze více zajímalo umění. Měl sbírky čínských laků od drobných dóz až po trůn čínských císařů, ale přehled měl i o evropském výtvarném umění. Když se od Huberta dověděl, že na Kořenci žije a tvoří nějaký malíř, dlouho neváhal a svým příjezdem v osmiválcovém kabrioletu značky Mercedes se v oblacích prachu (asfaltky tehdy nebyly) doslova přiřítil na Kořenec do tehdy po silnici pobíhajících hejn slepic a hus. S tátou si brzy začali tykat, ač mezi nimi byl značný věkový rozdíl (táta si tykal jen s velice málo lidmi, i svým švagrům vykal), a zařadil jej do skupiny svých přátel, s nimiž podnikal cesty po evropských galeriích. Nejprve však vzal tátu do Vídně, kde jej vybavil od hlavy až k patě prádlem, obleky, polobotkami, trenčkotem, svrchníky a vším co bylo nutné, aby mu v luxusních hotelích, v nichž na cestách bydleli, nedělal ostudu. Jen díky tomu se táta seznámil s díly těch nejvýznamnějších evropských mistrů štětce i dláta v galeriích od Španělska (madridské Prado) přes Francii (Louvre) do Itálie (Galerie Uffizi a j.), o Vídni ani nemluvě, tam občas zajeli i na večeři.
   Nutno konstatovat, že bez pochopení mé mámy, která po všechny ty týdny, které táta trávil na těchto cestách, žila s námi dvěma malými dětmi, by tohle všechno nemohl absolvovat a nebyl by poznal takový kus světa, sice jen Evropy, ale to pro získání rozhledu po nejvýznamnějších projevech výtvarného umění postačovalo.
   Toto jsou vzpomínky na tátovo vyprávění, lépe řečeno pouze na velmi malou část toho, co jsem si z jeho vyprávění zapamatoval. Později jsem už byl svědkem toho, jak se odehrával život naší rodiny, ale o tom by se dala napsat další knížka. Představu aspoň o části toho, co za svůj život táta vytvořil, si mohli udělat návštěvníci výstavy jeho obrazů (a bylo jich jen na samotné vernisáži požehnaně) přede dvěma lety v Muzeu Boskovicka.
   
   Na svého otce, akademického malíře Františka Řehořka
   (26. 11. 1890 – 21. 11. 1982),
   vzpomíná RNDr. Vladimír Řehořek
   
   Kořenec, listopad roku 2010
František Řehořek po demobilizaci v r. 1919 Rodina na schodech do zahrady ve čtyřicátých letech. „Táta v květech“ – po vernisáži výstavy na Kořenci 1970
Foto: archiv  


Vánoční příloha - „Tety“ z Tety umí pohlídat děti, postarat se o seniory a pomoci s úklidem domácnosti
S v i t á v k a - Mít doma jednoho nebo vícero malých neposedů a starat se o ně čtyřiadvacet hodin denně je pro každou zodpovědnou mámu pořádný zátah. Zvláště, když není po ruce někdo, kdo by ji aspoň čas od času vystřídal.
   Pomocná ruka ale přijde vhod i tehdy, kdy si maminka potřebuje jen odskočit na nákup, úřad nebo zajít ke kadeřnici. Podobné situace řeší dnes a denně tisíce maminek malých dětí. Pokud se ale tatínek z práce zrovna utrhnout nemůže a babička je v nedohlednu, přichází na řadu úvaha o placené službě. Agentur, které hlídání dětí zajišťují, lze dnes na internetu najít nespočet. Působí však většinou jen ve větších městech a na venkově jsou zatím spíš výjimkou.
   Myšlenku zřízení hlídací služby v regionu se nedávno rozhodla zrealizovat Lucie Vinklerová ze Svitávky. Zmapovala si, co v tomto směru v regionu chybí, a na podzim založila agenturu Teta.
   Vystudovaná zdravotní sestra hodlá svoji pozornost směrovat nejen na hlídání dětí, ale chce rozšířit pole působnosti i na poskytování sociálních služeb seniorům. „Zjistila jsem, že poptávka po těchto službách u nás je, ale nabídka ze stran agentur v našem regionu není velká. V dnešní době jsou lidé velmi časově zaneprázdnění, takže si myslím, že služby rádi využijí,“ myslí si Lucie Vinklerová.
   Mechanismus funguje velmi jednoduše. Pokud například potřebuje maminka pohlídat dítě, jednoduše se telefonicky nebo mailem domluví na termínu a některá „teta“ z Tety se v dohodnutém termínu dostaví do domácnosti. „Spolupracuji s několika ženami, které velmi dobře znám a které mají zkušenosti s péčí o děti i o domácnost. Můžeme zajistit hlídání dítěte přímo v jeho rodině, ale nebráníme se ani hlídání v místě bydliště chůvy. Celé to máme pojato v takovém rodinném duchu,“ říká Lucie Vinklerová.
   Za krátkou dobu fungování agentury se zatím ukazuje, že největší poptávka je právě po krátkodobém hlídání dětí. Perspektivní je ale jistě i poskytování služeb pro staré lidi, kteří mnohdy žijí osaměle a nejsou už schopni vlastními silami zvládnout péči o sebe i svou domácnost. „U seniorů jsme schopni zajistit nákupy, úklid domácnosti, dohled nad užíváním léků i asistenci při hygienických úkonech. Naše pečovatelky mají zdravotnické vzdělání, takže jsou schopny provést i nejrůznější zdravotnické úkony jako převázání chronických ran, dekubitů a podobně,“ tvrdí Lucie Vinklerová.
   Od nového roku chystá agentura novinku - rozšíření služeb o vyřízení příspěvku na péči. Na tuto peněžní dávku má nárok člověk, který je nějakým způsobem sociálně znevýhodněn a není schopen se o sebe stoprocentně postarat. Míra soběstačnosti je v zákoně rozdělena do čtyř stupňů, přičemž dotyčný může získat měsíční příspěvek od osmi set až po jedenáct tisíc korun. „Jsou lidé, kteří o této možnosti ani nevědí, přitom mnozí nárok na tento příspěvek splňují. Můžeme jim pomoci s vyplnění příslušného formuláře a jeho doručení na úřad. Sociální pracovnice pak provede šetření a uzná, na co má klient nárok,“ vysvětluje Lucie Vinklerová.
   Klientela se jí rozšiřuje pomalu, ale jistě. „Fungujeme teprve krátkou dobu, ale klienti se k nám vracejí a sami říkají, že nás doporučují dalším. Myslím, že je to na dobré cestě. Máme své webové stránky a jejich návštěvnost postupně roste. Naše služby jsou velmi flexibilní, protože pečovatelky jsou z celého okresu a jsou schopné operativně kamkoli přijet na přání zákazníka,“ ujišťuje majitelka agentury.
   Poukazuje přitom i na nezanedbatelnou výhodu příležitostného hlídání dětí chůvou. „Maminka, která využije občasného hlídání, ale jinak o dítě celodenně pečuje, neztrácí nárok na rodičovský příspěvek. Pokud dá dítě do jeslí nebo školky na víc než pět dní v měsíci, tak o peníze přichází. Nehledě na to, že počet míst ve školkách je v současné době značně omezený,“ uvažuje Lucie Vinklerová.
   Kdo se chce dozvědět více o působení agentury Teta a službách, jež nabízí, měl by zacílit pozornost na webové stránky www.agentura-teta.webnode.cz. „Hodně lidí si ještě dnes, bohužel, myslí, že tato služba je jen pro majetné klienty. Pokud ale v rodině není k dispozici hlídací babička, v dnešní době mamince nic jiného nezbude, než si hlídání zajistit jinak. Když si chce dvakrát za týden udělat odpoledne volno pro sebe, není to žádný rozmar,“ je přesvědčena Lucie Vinklerová.
   
   Jana pokladníková
  


Vánoční příloha - Ve Světlé vzniká Živé muzeum
S v ě t l á - Ve Světlé vzniká soukromé muzeum. Od těch ostatních v regionu se odlišuje nejenom svou činností a zaměřením, ale zejména přístupem k cenným regionálním památkám, jenž spravuje. Své plány chce naplňovat na odborné úrovni a veřejnosti by chtělo prezentovat tradiční kulturu Boskovicka, zejména regionu Malé Hané a Drahanska.
   Živé muzeum je organizace zaměřující se na mapování lidové kultury Boskovicka s cílem záchrany hodnotných nemovitých a movitých kulturních památek regionu. K naplnění cílů a názvu muzea byl členy organizace vypracován i projekt záchrany genofondu místních tradičních odrůd ovocných stromů. Ten je již v plném proudu a paralelně s tímto projektem probíhá příprava na záchranu a chov některých tradičních plemen hospodářských zvířat.
   I když roky příprav a upřesňování náplně muzea umožnilo v letošním roce zahájit oficiálně činnost, jsme stále na začátku nikdy nekončící a náročné práce. Abychom měli co ukazovat nejenom příštím generacím, musíme neustále vyhledávat a získávat pro účely muzejnictví další etnografické předměty. Předměty budeme již od příštího roku postupně prezentovat veřejnosti v tématicky zaměřených výstavách. Navážeme tak například na zkušenosti z autorských výstav, které předseda organizace Jiří Pokorný uspořádal; v roce 2003 to byla výstava s názvem Přeprava osob a břemen a v roce 2006 výstava Řemesla a obživa našich předků. Sbírkové předměty v rámci finančních možností konzervujeme a postupně je také zpřístupníme v depozitářích i studentům, odborníkům a zájemcům pro potřeby studia.
   Myšlenka založení Živého muzea vznikla již někdy před deseti lety, ale plán ležel dlouho jen na papíře dnešního předsedy. Nosná idea byla od prvopočátku zachránit co nejvíce odkazů na tradiční zanikající kulturu regionu. Započalo se tedy se sběrem etnografického materiálu přímo v terénu, ale ambiciózní nápad zahrnuje i záchranu hodnotných tradičních staveb Boskovicka. Můžeme konstatovat, že je mnohdy již po hodině dvanácté a řada cenných staveb nenávratně zmizela, a nejednou se jednalo i o státem chráněné kulturní památky. Vše je ale výsledkem uplynulých dob. Kvůli velkým změnám ve společnosti a v zemědělských technologiích, které proběhly u nás v totalitním a posttotalitním období, disponuje dnes Česká republika obrovským fondem bývalých hospodářských objektů – různě velké statky, stodoly, sýpky, hospodářské stavby a podobně. Nevyužívají se, často je ani nelze použít na původní účely a hlavně většinou chátrají. Mnohdy jde o krásné a cenné budovy postavené v období osmnáctého a devatenáctého století dokumentující malebnost kultury naší vlasti. Převážně jsou to zděné cihelné nebo kamenné objekty, častokrát s velmi zajímavými konstrukcemi kleneb, dřevěných krovů a stropů. Najdeme zde neuvěřitelné množství unikátních detailů dveří, oken a fasád. A o toto vše se má naše společnost připravit?
   Zachránit všechno samozřejmě nejde a ani Živé muzeum nedokáže. V zemi, kde dodnes chátrají významné zámky, kláštery a kostely kvůli nedostatku veřejných a soukromých financí, je památková ochrana běžných venkovských staveb bohužel velmi problematická. Bez pochopení a přičinění se, zejména majitelů těchto objektů, není mnohdy co zachraňovat. Živé muzeum má ve správě v současnosti tři objekty, v jednom z nich, v bývalých famílií ve Světlé, si zřizuje sídlo.
   Objekt familií je rozsáhlý, i když dnes po asanaci některých budov nekompletní, soubor budov bývalého vrchnostenského dvora z počátku 18. století. Jde o nejstarší stavbu obce, která významně ovlivnila celou historii i urbanismus Světlé. Použít se zde dají slova jednoho občana Světlé: „To jsou světelské Hradčany!“ – o tak významnou dominantu obce jde, i když její současný technický stav je vesměs v důsledku nezájmu původních majitelů havarijní. Důležitá je zde historie objektu. V průběhu roku 1786 nebo 1787 byl dvůr rozdělen mezi nové usedlíky, tzv. familianty, a parcelací vrchnostenských pozemků vznikla nová osada Přívěst, která se dále v 19. století rozrůstala východně od starého středověkého jádra Světlé. Individuálnost, s kterou familianti dvůr přestavovali na své domy, stvořila velmi zajímavé průčelí – každý familiant měl jinak velká okna, různě tvarovaná, různě barevné fasády atp., že výsledný kolorit stavby by snesl určité srovnání i s domy moderního architekta Hundertwassera. A tak i v kolektivu lidí z Živého muzea tuto stavbu nazýváme „světelský Hundertwasser“. Mimo jiné zajímavá historie famílií byla taktéž v letošním roce zpracována, prezentována na konferenci České národopisné společnosti v Blovicích a bude publikována.
   Živé muzeum převzalo odborný dohled nad rekonstrukcemi a správou také dvou objektů lidového stavitelství. Jedním z nich je čp. 34 v Knínicích u Boskovic, které je zapsáno na seznamu kulturních památek České republiky a je mimořádně cenným dokladem staveb regionu Malé Hané. Genius loci tohoto objektu zavede každého návštěvníka až do období třicetileté války, kdy začaly růst stromy na roubení obytného domu, který vznikal pod rukama místních tesařů v letech 1713 a 1714. I když byl objekt koupen před několika lety v havarijním stavu, daří se jej díky státním příspěvkům postupně opravovat a zachránit. Zpřístupnění celého domu i tématicky zaměřené výstavy o bydlení je naplánováno na třísetleté výročí stavby, tedy na rok 2014. Druhým objektem ve správě muzea je menší chalupnická usedlost v Újezdě u Kunštátu čp. 22.
   Objekty jsou v současné chvíli v rekonstrukci a běžně nepřístupné návštěvníkům. Proces obnovy je velmi časově i finančně náročný. Během rekonstrukce se ale konají tzv. Pracovní dny – dny otevřených dveří, při kterých jsou prezentovány tradiční technologie používané při obnově kulturních památek a při nichž může návštěvník kontrolovat náročný proces památkové obnovy. O termínu Pracovních dnů informujeme předem na webových stránkách Živého muzea www.zivemuzem.cz.
   Technologicky a odborně náročnou obnovu všech staveb provádí boskovická firma Kulturní obnova památek. Specializuje se na památkovou obnovu (údržbu, opravu, rekonstrukci, restaurování) historických staveb a památek lidového stavitelství. V širokém okolí je jedinou firmou, jejímž záměrem není vytvářet historizující kulisy, nýbrž zachovat historické stavby jako věrohodný pramen a doklad vývoje stavitelství a architektury. Bohužel vysoce odborný přístup firmy dokáže zatím ocenit jen osvícený investor, odborná veřejnost a citlivější, poučenější část návštěvníků památek i občanů.
   Živé muzeum si vytklo ještě jeden velký cíl – vybudovat muzeum v přírodě (nesprávně lidmi nazývané jako skanzen) regionu Malé Hané a přilehlých oblastí. Náročný úkol jak po finanční tak po odborné stránce stojí ještě před námi. Již několik let probíhá dokumentace a zaměřování ohrožených staveb v terénu a některé z nich se již v příštím roce po určitých odkladech podaří do muzea převést. Vzhledem k dramatickým přestavbám vesnice v posledních letech je to úkol také velmi aktuální, protože ne vždy lze stavbu chránit na původním místě. Společným úsilím dobrovolníků i etnografů vznikne dílo, jehož hodnotu a význam ocení plně až budoucí generace. Z tohoto důvodu je také nanejvýš nutné mimo záchrany staveb vyhledávat a získávat pro účely muzejnictví movité etnografické předměty, které poslouží ve „skanzenu“ Živého muzea jako doklady starého života na vesnici. A zde je i prosba Živého muzea na občany, pokud nějaké staré předměty z domácnosti a zemědělství máte, a byli byste ochotni je nabídnout, obraťte se na nás.
   
   Text a foto: Jiří Pokorný, předseda Živého muzea
   
Současný stav jižního křídla světelských familií, kde vzniká Živé muzeum. Usedlost čp. 34 v Knínicích u Boskovic z roku 1714 je ojedinělou státem chráněnou památkou regionu Malé Hané.
  


Vánoční příloha - Jak naučit žít …
B o s k o v i c e - Ve školách a školských zařízeních se různým formám hodnocení přikládá velký význam. V dětském domově, který je rovněž školským zařízením, se kromě obvyklých jevů spojených se školní úspěšností dítěte často mluví o tom, zda děti budou umět žít - žít bez soustavné podpory zaměstnanců dětského domova, žít s vědomím odpovědnosti za svoje chování, za svoji budoucnost, žít bez pomoci nejbližších, žít tak, aby se vyvarovalo problémům rodiny, ze které pochází.
   Naučit děti žít, přijímat každodenní starosti je hlavním cílem výchovy dětí. Zaměstnanci dětského domova jsou si vědomi toho, že opravdový pocit úspěšnosti ze své soustavné každodenní práce a snahy v podstatě zažijí pouze několikrát za svoji profesní cestu - a to v případech, kdy přijde dopis od dítěte, o které kdysi dávno pečovali, či nás dnes již dospělá osoba navštíví a sdělí zcela běžnou větu: „pracuji, mám rodinu, jsem spokojený a šťastný“. A v tomto sdělení je obsažen náš největší úspěch. Tak obyčejné věci a tak obtížná cesta k nim. S pomocí a účinnou spoluprací s mnoha lidmi, kterým není osud jiných lhostejný, je možné zajistit zvláště dětem připravujícím se na své budoucí povolání podmínky pro zdárné studium, dlouhodobé sportovní zájmy a předpoklady pro lepší uplatnění na trhu práce.
   Finanční dary jsou vždy využívány zejména na zajištění studia dětí, na nákup studijních materiálů a pomůcek, úhradu zájmové činnosti ve sportovních oddílech, úhradu sportovních kurzů, které jsou součástí studia na středních školách a na vysoké škole. Děti jsou motivovány k dosažení dobrých studijních výsledků také tím, že mají možnost získat řidičský průkaz před odchodem z dětského domova.
   Věcné dary dělají radost dětem při hrách a aktivním odpočinku – např. trampolína, jízdní kola.
   Velkým darem pro nás všechny je vstřícný postoj spoluobčanů, možnost zapojovat se do společenských akcí v Boskovicích , Rájci – Jestřebí, Blansku.
   V období adventu a vánočních svátků vyslovují lidé různá poděkování, slova uznání a vděčnosti. Chtěla bych tak učinit také – poděkovat všem, kteří pomáhají dětem, aby se naučily žít. Všem, kteří se jim věnují nad rámec svých povinností ve školách, rozvíjí jejich vlohy v zájmových kroužcích a sportovních oddílech.
   Děkuji dárcům finančních a věcných darů za důvěru a podporu ve snaze zajistit dětem potřebné podmínky pro jejich výchovu a vzdělávání.
   A děkuji zaměstnancům dětského domova, že ani při řešení častých náročných situací a problémů, které výchova dětí přináší, nezapomínají na to, že jednou, někdy v budoucnu, snad některé z dětí přijde a řekne: „ pracuji, mám rodinu, jsem spokojený a šťastný“.
   Šťastné a veselé Vánoce !
   
   Jarmila Štůlová, ředitelka Dětského domova, Boskovice
  


Vánoční příloha - Anketa o nejsilnější kulturní zážitek roku 2010
Také na konci letošního roku jsme položili několika osobnostem, o kterých jsme v průběhu uplynulého roku na kulturní straně psali, tradiční otázku:
   
   Jaký je Váš nejsilnější kulturní zážitek roku 2010?
   1) na Boskovicku
   2) kdekoli jinde
   
   PhDr. Helena Janíková
   - bývalá ředitelka Městského kulturního střediska, průvodkyně po židovské čtvrti
   1) Momen­tálně ještě stále vstřebávám dojem z návštěvy Metropolitní opery v New Yorku, kde jsem díky vedení kina Panorama mohla zhlédnout naprosto úžasné provedení Verdiho opery Don Carlo. Zatím jsem nepatřila mezi pravidelné návštěvníky těchto přímých přenosů, ale určitě se mezi ně v příštím roce zařadím. Jinak musím s lítostí konstatovat, že jsem letos kulturní život poněkud zanedbávala, takže jen pár střípků z přepestré nabídky boskovické kulturní mozaiky. Ponejvíce jsem se soustředila na aktivity blízké mé původní profesi historičky a v tomto směru mě v Boskovicích oslovily zejména dvě výstavy, sice zcela odlišné tématicky, avšak shodné svou technikou, jednalo se totiž o výstavy fotografií. V květnu se v Muzeu Boskovicka představil fotograf Pavel Vácha, který svým dílem mapoval pražský pobyt nejslavnějšího boskovického rodáka, malíře Otakara Kubína na počátku 60. let minulého století, na sklonku umělcova života jej navštívil i ve Francii. V rámci festivalu Boskovice 2010 byla v boskovické synagoze umístěna výstava fotografií Ladislava Sitenského Československé perutě, která je autentickou výpovědí o účasti našich letců v bitvě o Anglii. Skvělé! Jinak jsem si učinila svůj vlastní „objev roku“, o který se zasloužila paní Máša Kubátová. V klubu seniorů v Městské knihovně během přednášky o židovských svátcích zazpívala s kytarou několik písní v hebrejštině, jidiš i rusky, a to tak, že běhal skoro mráz po zádech. Chci slyšet znovu a více! Potěšila mne i začínající spolupráce s galerií PEX v Letovicích, kde jsem měla v srpnu tu čest zahájit výstavu velmi osobitého autora, bytostného surrealisty Miroslava Krále.
   2) Michelangelo a Picasso ve vídeňské Albertině. Slavní umělci ve slavné galerii. Krásný dárek, který si kdykoliv ráda zopakuji, a to nejen v čase předvánočním.
   
   Mgr. Taťána Reiblová
   - programová pracovnice KZMB
   1 + 2) Ten­to rok, který je pro mne osobně velmi těžký, věnuji hodně času knihám, i když knihy mě provázejí celým mým životem. Vzhledem k mé práci jsem stále mezi lidmi a pak je chvíle s knihou časem klidu a usebrání. V poslední době mne velmi oslovil vítězný román Literární ceny Knižního klubu Davida Jana Novotného Sidra Noach. Neotřelým způsobem komentuje situaci fatálních povodní v Česku a zejména v Praze r. 2002 z pohledu pražských Židů, kteří museli opustit tak jako jiní obyvatelé své domovy a našli dočasné útočiště v penziónu souvěrce v činžáku na Vinohradech...
   Stálicí mých kulturních nej zážitků je různorodý program festivalu Unijazz, kde si může vybrat opravdu každý. Z letošního ročníku jsem v rámci cykovýletu navštívila jedinečnou barokní památku téměř již zcela opravenou Kalvárii u Jaroměřic s poutním kostelem z r. 1712-13. Hotovo má být vše v r. 2013. Ochotný bratří z řádu pasionistů vám podá zevrubný výklad a vše ukáže...
   A pokud mohu připojit soukromě svůj nejhorší zážitek, pak je to instalace slunečních kolektorů na budovu bývalého okresního úřadu v Boskovicích a příprava zateplení pláště budovy včetně výměny oken po „vzoru“ základní školy Zelená... Co zbude po nás pro naše vnuky?
   
   Michal Griga, DiS
   - terapeut, filmař
   1) Atmosféra letošního festivalu Unijazz 2010. Po době tápání se ukazuje, že náš festival má smysl, jako místo setkávání a jakési pospolitosti jedinců vyciťujících život stejným nebo podobným způsobem. Dnes, kdy je židovská čtvrt prakticky zlikvidována nevhodnými architektonickými zásahy, by také nebylo na škodu vrátit se k původnímu záměru její „záchrany“.
   Báječný je také program „omlazování zeleně v Boskovicích“, který po sobě ve městě zanechává výtvarno inspirující pahýly stromů a keřů. Už se těším na zmatené ptactvo kroužící kolem nich v jarních dnech a taky na užaslé tváře turistů-chodců, kteří pod nimi marně budou hledat odpočinutí od slunečních paprsků.
   2) Aktuálně rezignace antiministra životního prostředí Drobila. Jeho nástupce nemusí být lepší, ale kulturu naší země by mohlo výrazně obohatit zvrácení trendu, kdy je ekonomický prospěch nadřazován nad zájmy ochrany přírody. Ačkoliv všeobecně uznávaná, je to přece jen hloupost. Spolu s ohledy k životnímu prostředí klesá i úcta člověka ke člověku. Zní to jako fráze, ale když se rozhlédnu kolem sebe, dávám si za pravdu.
   
   MgA. Michaela Vymazalová
   - pedagožka ZUŠ, vedoucí souboru improvizačního divadla LÍ.SK.I(Y)
   1 + 2) Jeli­kož jsem žena – taková ta typicky „domácí“ věnující se rodině, učící téměř dva úvazky a trošku zanedbávající kulturu, nebudu moci odpovědět na otázku číslo dvě... Proto bych se zmínila o několika kulturních zážitcích, které mě opravdu oslovily na Boskovicku.
   Prvním z nich byl květnový koncert u příležitosti 30. výročí ZUŠ Velké Opatovice, kde vystoupil Etien Band, který sdružuje žáky ZUŠ Velké Opatovice a ZUŠ Jevíčko. To, co mladí muzikanti předvedli, byl opravdu ten správný jazzový „nářez“ a myslím, že nejen já jsem si to užívala.
   Další akcí byl Jazzový dýchanek taktéž ve Velkých Opatovicích. Ač jsem s sebou měla svoji šestiletou dcerku, kterou to teda moc „nebralo“:-), já byla na pokraji svého „jazzového“ blaha.
   Dalším kulturním zážitkem byl charitativní koncert na zámku, na kterém vystoupil pana Radek Žalud spolu s kolegyní zpěvačkou a kolegyní klavíristkou. Nejen jeho zpěv, ale i schopnost lidí přijít a podpořit DOBROU věc, kterou byla na tomto koncertě částka věnovaná na nákup kola pro Betany, mi příjemně „naježila chlupy“ a upřímně dojala...
   A úplně na závěr bych jmenovala festiválek SAMI SOBĚ II. Myslím, že program, který byl nabídnut byl opravdu kvalitní. A ač jsem se ho vzhledem ke svojí pracovní neschopnosti nemohla účastnit v plném rozsahu - jsem moc ráda, že tady v Boskovicích něco takového vzniklo a myslím, že moc dobře funguje.
   
   Bc. Martin Krajíček
   - hudebník, pedagog na ZUŠ
   1) Myslím, že na Boskovicku je z čeho vybírat (tedy řekněme střední proud má z čeho vybírat). Pokud se už něco pro mne opravdu zajímavého objeví, tak mám většinou smůlu, že ve stejný termín někde koncertuji. To se ovšem naštěstí nestalo v případě jazzového tria Krajňák – Fečo – Hejnic (Unijazz 2010). Kdo chybil, prohloupil. Takový koncert v Boskovicích zase 10 let nebude… Opravdu zajímavých akcí je u nás jako šafránu.
   2) Co se týká České republiky, tak jsem si nenechal ujít 3 koncerty amerického kontrabasisty Viktora Krausse. Velmi zajímavé byly dva evropské bluegrassové festivaly, které jsem letos navštívil (Holandsko a Norsko).
   
   Petr Prosser
   - pedagog na ZUŠ, pořadatel Jazzového dýchánku
   1) Vystoupení Laca Decziho a kapely Celula New York na Jazzovém dýchánku ve Velkých Opatovicích
   2) Koncert Joe Cockera
   
   Mgr. Jan Bařinka
   - absolvent Estetiky, přednáší o dějinách populární hudby
   1) V tomto roce u mě jednoznačně vedou dva počiny Michala Grigy vytvořené s klienty pobytového zařízení Sociálních služeb Šebetov. Představení Ferda na popravišti divadelního spolku Tatíček Lojza a především film Kukadla na mrazu (zobrazující život v ústavu z pohledu jedné z klientek) mají můj obdiv nejen z toho důvodu, že je někdo schopný vyvíjet s těmito lidmi činnost, která má smysl pro ně samotné, ale také proto, že díla, která takto vznikla, mají sama o sobě opravdovou hodnotu i pro běžného diváka.
   2) Vystoupení Marty Kubišové na festivalu Colours of Ostrava. Především v tu absurdní chvíli, kdy byla zpěvačka představena jako „stálice naší hudební scény“, si musela spousta posluchačů uvědomit, že právě Marta Kubišová tou stálicí být nemohla, a o to více si vážit toho, že ji může slyšet živě v stále ještě perfektní pěvecké formě (a k tomu se skvělým - citlivým, ale zároveň oživujícím - doprovodem skupiny Petra Maláska). A že v tu chvíli pršelo, vůbec nevadilo - déšť působil spíš očistně.
   
   Kristína Sedláková
   - klavíristka, studentka brněnské konzervatoře
   1) Nesmírně mě potěšila říjnová akce v zámeckém skleníku s názvem Sami Sobě, na které se předvedli mladí nadaní lidé s chutí tvořit a podělit se o to s ostatními. Nadšená jsem byla z koncertu Petra Lipy, Jaromíra Nohavici, těší mě návštěvy Miloše Štědroně v Galerii Otakara Kubína.
   2) Jednoznačně nejintenzivnějším zážitkem uplynulého roku byl pro mě festival Colours of Ostrava – takové množství výborné hudby, festivalová atmosféra i svérázné ostravské prostředí v kombinaci s nedostatkem spánku nemůže člověka nechat chladným. Nadchli mě The Gypsy Queens and Kings, United Flavour, Zuzana Stivínová, a snad nejvíc mě zasáhl koncert americké písničkářky a klavíristky Reginy Spektor.
  


Kultura

Studenti na gymnáziu rozjíždí Filmový klub Jeden svět na školách
B o s k o v i c e (tt) - Dva studenti čtvrtého ročníku boskovického gymnázia, Lukáš Pokorný a Ondřej Báča, se rozhodli založit ve škole nový filmový klub, který je součástí vzdělávacího programu Jeden svět na školách společnosti Člověk v tísni. Tento program nabízí školám dokumentární filmy a doprovodné metodické pomůcky k výuce aktuálních témat současného světa a novodobé historie.
   K prvnímu setkání se v učebně gymnázia vybavené projekčním zařízením sešla více než dvacítka studentů a společně zhlédli film Svědectví z Tibetu, který v roce 2008 natáčel v utajení tři měsíce reportér Tash Despa, jenž z Tibetu před deseti lety utekl přes hory do Indie a usadil se ve Velké Británii. Vrátil se do Tibetu a pomocí skrytých kamer a infrakamer natočil svědectví o současném životě Tibeťanů trpících již šedesát let pod nadvládou Číny. Po projekci se mezi studenty rozproudila poměrně živá diskuse.
   „Rozhodli jsme se takový klub založit, protože chceme studentům naší školy bezplatnou cestou zprostředkovat materiály podporující diskusi na závažná témata dnešní doby, případně jim pomoci k následné participaci za účelem něco změnit. Ponoukla nás k tomu profesorka Trefná, která se zapojuje do nejrůznějších projektů a snaží se, aby studenti byli aktivní, neseděli jen v lavicích, ale aby se snažili užívat své vědomosti v praxi. Nakonec jsme se toho chytili já a Ondřej Báča, bylo to spíše spontánní, nemůžu říct, že bych se o tématiku lidských práv nějak hlouběji zajímal. Ale mám rád, když se lidi do něčeho zapojí a diskutují. Obecně si myslím, že by se ve škole mělo víc mluvit a míň psát, víc se učit diskusi. Doufám, že se nám podaří zapojit víc lidí, už proto, že jsme z maturitního ročníku a brzy budeme na škole končit. Určitě by šlo v budoucnu uspořádat i větší akce, třeba filmovou noc, kdy by se promítalo víc filmů, mezi kterými by probíhaly diskuse a setkání se zajímavými osobnostmi. Zatím by projekce a diskuse měly probíhat přibližně jednou za měsíc,“ uvedl student Lukáš Pokorný.
Lukáš Pokorný zahájil na gymnáziu filmový klub věnující se problémům současného světa.
Foto: Tomáš Trumpeš  


Trojrozměrný týden zakončí letošní rok
B o s k o v i c e (tt) - Boskovické kino Panorama se rozhodlo naplno využít své nové technologie a na týden od soboty 25. do pátku 31. prosince připravilo Trojrozměrný týden. Ve formátu 3D budou postupně promítnuty filmy Megamysl, Legenda o sovích strážcích, Resident Evil: Afterlife, Saw, Alenka v říši divů, Velké podmořské dobrodružství a Let’s dance. Boskovické kino Panorama v současné době disponuje nejdokonalejším 3D systémem na Moravě.
   Boskovické kino také zveřejnilo desatero rad a informací pro návštěvníky 3D projekcí:
   1. Kino Panorama Boskovice je vybaveno 3D systémem kruhové polarizace firmy RealD
   2. 3D systém je určen pro diváky všech věkových skupin
   3. Pro pozorování 3D projekce potřebujete 3D brýle
   4. 3D brýle v originálním, neporušeném obalu zakoupíte v kině Panorama za 30 Kč
   5. 3D brýle jsou vaše, odnášíte si je z kina domů a můžete je v kině Panorama Boskovice znovu použít. 3D brýle zakoupené u nás budou fungovat pouze v kinech vybavených systémem RealD. Starejte se o své 3D brýle dle vašeho uvážení. Doporučujeme věnovat jim stejnou péči jako slunečním nebo dioptrickým brýlím
   6. V případě, že nosíte dioptrické brýle, nasazujete si 3D brýle na brýle dioptrické
   7. V případě jakékoli fyzické či duševní nesnáze doporučujeme 3D brýle sundat z očí a dle uvážení si odpočinout
   8. V případě sundání 3D brýlí během projekce 3D filmu není možné film sledovat ve 2D rozměru
   9. Cenu vstupenky neurčuje kino, ale distributor filmu.
   10. 3D film doporučujeme sledovat spíše z předních řad
  


Na pohyblivé betlémy do Borotína
B o r o t í n (tt) - V sobotu se otevřely v domě číslo popisné 168 vedle borotínského arboreta dveře na výstavu pohyblivých betlémů, které zhotovil František Chlup starší a stále je zdokonaluje. Otevřeno je denně od 9 do 16 hodin, výstava potrvá do 6. ledna.
  


Letňáky v Boskovicích a Velkých Opatovicích hrají na Silvestra
B o s k o v i c k o (tt) - Tradiční Silvestr v letním kině v Boskovicích proběhne v pátek 31. prosince od 17 hodin. „Již tradičně vám a vašim dětem kino Boskovice nabízí naprosto jedinečnou možnost strávit silvestrovský podvečer v krásné atmosféře zasněženého letního kina. Samozřejmostí je čaj pro malé a něco ostřejšího pro velké diváky a pásmo pohádek: Z deníku opičáka Maka, Kosí bratři, Velryba Decimálka, O hajném Robátkovi, Jája a Pája a další,“ uvedl vedoucí kina Radek Pernica.
   Ve stejný den a ve stejný čas začíná Silvestrovské promítání pro děti spojené s ohňostrojem také v letním kině ve Velkých Opatovicích.
  


Boskovický hrad bude mít na Silvestra otevřeno
B o s k o v i c e (tt) - Poslední den v roce si lze zpestřit návštěvou boskovického hradu, kde se chystá tradiční Silvestr. Poslední den v roce bude otevřeno od 12 do 19 hodin a jako vždy bude připravena horká medovina a další občerstvení.
  


Na Silvestra bude otevřena i rozhledna Podvrší u Veselice
V e s e l i c e (tt) - Za každého počasí bude v pátek 31. prosince od 10 do 15 hodin otevřena rozhledna na kopci Podvrší u Veselice. „Stalo se to již tradicí, že rozhledna je na Silvestra otevřená pro všechny, kteří dají v tento den přednost pohybu před lenošením. Pro návštěvníky bude přichystané teplé občerstvení v podobě čaje, grogu či svařáku. V nabídce bude letos také již tradiční zelňačka a věříme, že všichni návštěvníci rozhledny se budou dobře bavit,“ uvedli pořadatelé ze sdružení Veselická kaplička.
  


Kořeny hledali s etnografem
B o s k o v i c e (Jim) - O druhém dílu Vlastivědy Boskovicka a práci na ní, ale i o běhu života jejího editora a jeho cestách na Balkán byla tentokrát beseda s Miroslavem Válkou z Lysic. Vysoké mrazy a předvánoční shon zřejmě nedovolili potenciálním zájemcům se besedy zúčastnit. Posluchačů byla jen hrstka. „Ti, co nepřišli, nevědí, o co přišli,“ glosoval Válka svého předchůdce na fakultě.
Foto: Jitka Melkusová  


Informace

Vážení čtenáři,
Vážení čtenáři,
   končí rok 2010, v němž jsme slavili 20. výročí naší existence. Jsme už nějaký čas plnoletí, ale stále mladí. Nápady přicházejí jeden za druhým a chuť do práce nechybí.
   Rozhodně si nechceme stěžovat, ale víme všichni, že dobře již bylo a musíme se učit žít i v době, která není tak úplně bezstarostná.
   Právě proto jsme velmi rádi, že máme stále nejméně 13 tisíc čtenářů, že vám můžeme zprostředkovávat řadu důležitých informací. Že vám k orientaci ve společenských akcích a kulturních událostech slouží naše měsíční příloha Kam na Boskovicku a že rádi užíváte servis týmu TV Pohoda.
   Velmi si uvědomujeme, že za oněch dvacet let nám vyrostla celá nová generace občanů, kteří vstupují do života neposkvrněni dobou předcházející. Je to velká radost a my doufáme, že tato generace dokáže navázat a pokračovat v obrodě našeho národa. Právě této mladé generaci bychom chtěli v příštím roce zprostředkovat náhled do doby, kterou neprožila. Jistě si události uplynulých dvaceti let rádi zopakujete též. Snad tato ohlédnutí přispějí k pochopení a případné následné očistě ve prospěch všech.
   Přeji Vám klidné vánoční svátky a příjemná setkávání. Láska a radost nechť Vám svítí na Vaši cestu.
   
   Jitka Melkusová
   šéfredaktorka
  


Zastupitelé volili finanční a kontrolní výbor
B o s k o v i c e (AD) - Po nedávné volbě starosty, místostarostů a radních má boskovické zastupitelstvo od minulého týdne schválené i kompletní personální obsazení finančního a kontrolního výboru.
   Do finančního výboru (FV) zastupitelé zvolili devět členů včetně staronového předsedy Vladimíra Ochmanského z ODS, kontrolní výbor (KV) bude pracovat v sedmičlenné sestavě a povede ho komunistická zastupitelka Milada Hudcová, která po čtyřech letech vystřídala Dušana Sušila.
   Podle zákona je existence obou výborů v městech a obcích povinná. FV má v prvé řadě za úkol kontrolovat hospodaření s majetkem a finančními prostředky obce, KV pak dohlíží, zdali jsou řádně plněna usnesení rady a zastupitelstva a zdali se další výbory a v úseku samostatné působnosti i městský úřad řídí právními předpisy. Mimo to mohou oba výbory dostávat další úkoly podle vůle zastupitelstva.
  


Mráz a voda ničí silnice
O k r e s B l a n s k o (AD) - Prudký nástup zimního počasí donutil cestáře, aby vedle prohrnování a sypání vozovek začali i s prvními opravami výtluků.
   Práce, které v minulých letech přicházely na řadu většinou až v únoru nebo březnu, se letos kvůli sněhu, dešti a kolísání teplot musely uspíšit, protože solením rozpuštěný sníh zatéká do prasklin a po opětném zamrznutí rychle ničí asfaltový povrch.
   Blanenští silničáři zasahovali minulý týden na úsecích silnice I/43 mezi Černou Horu a Závistí a mezi Letovicemi a Borovou a mimo to i na křižovatce před Šebrovem. „Výtluky zde byly tak velké, že vyžadovaly urychlenou opravu,“ přiblížil vedoucí blanenských silničářů Miloš Bažant. Jeho kolega z provozního úseku Jaroslav Janeček doplnil, že poškozených míst přibývá a že řidiče na ně v době před opravou upozorní dopravní značení.
   K záplatování děr v zimním období cestáři používají tzv. studenou obalovanou směs, se kterou lze podle Janečka pracovat při teplotách do minus sedmi stupňů.
  


Čekají na nové pány
B o s k o v i c e - V záchytné stanici pro pejsky odchycené v Boskovicích jsou nyní tři fenky.
   Betty - Je nádherně vybarvený drobný kříženec německého ovčáka, budou jí 4 roky. Je očkovaná, odčervená, za krčkem má antiparazitní spot. Betty je čistotná, hrozně milá, přítulná a umazlená fenečka, šťastná, když se jí někdo věnuje. Do útulku se dostala ve velmi zuboženém stavu, zesláblá, vyhublá a vystresovaná. Po 14 denní péči je z ní pejsek k nepoznání. Přibrala na váze, zklidnila se a nabývá ztracené sebevědomí. Je to úžasný pejsek, vděčný za každé pohlazení. A ty její oči! Jako by říkaly „buď se mnou“! Betty by už ráda někomu patřila. Zvláště tomu, kdo jí může vynahradit předchozí strádání hladem, láskou a pohlazením. Bude velmi spokojená v boudičce na dvorku nebo na zahrádce, se svojí pravidelnou miskou granulí i s něčím na přilepšenou. Betty se svými bílými „ponožkami“ je prostě jedinečná!
   Jollinka - je zpět, vrátili ji. Proč právě jí? Neznáme důvod. Jolinka je drobný kříženec (7kg), nekonfliktní, nenáročná, milá a hodně mazlivá. Tak ráda by už měla ten pravý domov. Kdypak se jí to podaří?“
   Xena - zdatná, divoká a zatím ,,nespoutaná“ ale přátelská a socializovaná fenka většího vzrůstu -kříženec. Určitě bude jednou dobrým hlídačem. Může být hned vaše...
   V případě zájmu o některou výše uvedenou fenku volejte 721 811 720 (7-14.30 h. p. Kalas) nebo 516 453 335 (Městská policie).
   Ohledně Jollinky se víc můžete dozvědět na tel. 732 723 017.
   www.psiboskovice.cz
  


Sport

Boskovice nečekaně prohrály
K r o m ě ř í ž (les) - V roli mírného favorita nastupovali hokejisté Minervy Boskovice k utkání 16. kola Krajské ligy Jižní Moravy a Zlína na ledě HK Kroměříž. Jenže k zisku bodu jim nepomohl ani skvělý závěr, přes porážku tým zůstává v tabulce na třetím místě.
   Kroměříž - Boskovice 6:5 (2:2, 3:0, 1:3).
   V zápase pátého celku s třetím bylo mužstvo Kroměříže v první třetině aktivnější, hosté ale dokázali udržet nerozhodný stav.
   Druhá dvacetiminutovka vyzněla střelecky mnohem lépe pro domácí, kteří dokázali využít přesilové hry k vypracování tříbrankového náskoku.
   V závěrečném dějství byla hra hodně rozkouskovaná, Kroměříž přidala ještě jednu branku a za stavu 6:2 se zdálo, že zápas má v kapse. Jenže hosté nerezignovali, ale víc než snížit na rozdíl jediné branky, se jim nepovedlo.
   Posledním mistrovským zápasem letošního roku bude pro hokejisty Minervy středeční utkání ve Velké Bíteši.
   1. Šternberk 15 13 0 0 0 2 98:42 39
   2. M. Buděj. 14 11 1 0 1 2 80:41 36
   3. Boskovice 16 10 0 0 2 4 72:50 32
   4. Uh. Brod 16 9 2 0 1 4 76:64 32
   5. Kroměříž 16 8 3 0 0 5 70:41 30
   6. Úvoz 14 9 0 0 1 4 63:46 28
   7. Uh. Ostroh 15 7 1 0 2 5 70:53 25
   8. Plumlov 15 5 2 0 2 6 62:66 21
   9. Bylnice 15 6 0 0 1 8 58:59 19
   10. Blansko 16 5 1 0 0 10 47:87 17
   11. V. Bíteš 15 3 0 0 0 12 35:72 9
   12. Vel. Mez. 16 3 0 0 0 13 47:87 9
   13. Břeclav B 15 1 0 0 0 15 40:110 3
  


Pohár patří vzpěračům Trenčína
B o s k o v i c e (les) - V sobotu 18. prosince se v boskovické vzpírárně sešli mladí vzpěrači, aby bojovali na tradičním zakončení vzpěračského roku - na souboji O pohár starosty města Boskovice. Na startu se sešly dva celky Boskovic, Holešov, Zlín a mezinárodní punc dodaly akci slovenské týmy - Ružomberoku a Trenčína.
   Petr Mareček, boskovický žákovský klenot, opět přepisoval rekordní tabulky. V nadhozu vytvořil nový rekord mladších i starších žáků v hmotností kategorii do 40 kg - jeho hodnota je 63 kg. A protože přidal ještě 48 kg za základní pokus v trhu, s přehledem vyhrál kategorii žáků. Druhé místo vybojoval Ondřej Hovjacký z boskovického Béčka, na třetím místě skončil v těsném závěsu zlínský Lukáš Hofbauer.
   V kategorii sedmnáctiletých juniorů vyhrál trenčínský Jakub Žilava, boskovický Lukáš Liška skončil stříbrný. Mezi dvacetiletými vyhrál Adam Masnica (Trenčín), domácí Michal Liška byl stejně jako bratr, stříbrný a bronz bral reprezentant Zlína Ladislav Hořák.
   V soutěži družstev se tentokrát radovali zahraniční hosté. Tým KOFI Trenčín porazil domácí družstvo o čtyři a půl bodu, bronz tentokrát odjel do Zlína.
Foto: archiv  


V Letovicích hráli staří páni
L e t o v i c e (les) - Tým z Boskovic vyhrál po třetí v řadě turnaj hráčů starších 40 let v sálovém fotbale. Tradiční turnaj se konal v sobotu 18. prosince v Letovicích a v letošním roce Boskovice složily hned dvě družstva hráčů, kteří dříve nosili právě boskovický dres.
   Petr Bednář, Antonín Dvořák, Karel Dvořák, Gustav Grün, Jaromír Horák, Josef Kužel, Miroslav Malach, Petr Martínek, Jan Neužil, Martin Staněk a Miloš Vašák - to je sestava, které po dramatickém finálovém utkání a konečné střelbě pokutových kopů s Poličkou turnaj vyhrála. V penaltové bitvě se nejprve prosadil Josef Kužel, rozhodující kop proměnil Miroslav Malach, když brankář Antonín Dvořák obě střely soupeře kryl.
   Jaroslav Dohnálek, Michal Gonšor, Miloš Hlaváček, Rudolf Hrdlička, Milan Hříbal, Ivo Chlup, Antonín Kolář, Josef Odehnal, Antonín Oujezdský, Milan Pečínka, Pavel Sychra a Jiří Vávra - v tomto složení nastoupil druhý tým Boskovic, který vybojoval šesté místo.
   Konečné pořadí turnaje: 1. Boskovice I, 2. Polička, 3. Letovice, 4. Březová nad Svitavou, 5. Svitavy, 6. Boskovice II., 7. Velké Opatovice, 8. Svitávka.
  


Výběr přípravek skončil druhý
O k r e s B l a n s k o (les) - V sobotu 4. prosince se uskutečnil ve sportovní hale v Brně - Bohunicích turnaj přípravek - ročníku 2000 O pohár předsedy BTS, kterého se zúčastnil také výběr OFS Blansko.
   Letos se tomuto výběru pod vedením trenérů Zdeňka Veselého a Josefa Prudila povedlo dosáhnout na tomto turnaji výborného úspěchu, když se dokázal probojovat až do finálového utkání.
   V něm sice nakonec utrpěl jedinou porážku na turnaji, když podlehl stejně starým soupeřům z OFS Prostějov. Ale zisk druhého místa je výborným vysvědčením pro tento výběr..
   Výsledky - sk. B: OFS Blansko - OFS Znojmo 3:0 (Prudil 2, Ševčík), OFS Prostějov - ObFZ Trnava 6:0, OFS Znojmo - ObFZ Trnava 0:1, OFS Blansko - OFS Prostějov 1:1 (Skácel - Jašíček), OFS Prostějov - OFS Znojmo 2:1, ObFZ Trnava - OFS Blansko 1:4 (Gono - Prudil, Ševčík, vlastní 2).
   Semifinále: MěFS Brno - OFS Blansko 0:0, PK 3:4. Finále: OFS Blansko - OFS Prostějov 0:5.
  


Poháry zůstaly v Boskovicích
B o s k o v i c e (les) - V Boskovické Orlovně se odehrál první turnaj Českého poháru ročníku 2011 - Sulkom Cup. I přes méně početnou účast mimoboskovických hráčů, způsobenou nepřízní počasí, turnaj svou kvalitu nepostrádal.
   Mezi 17 účastníky bylo jedenáct zástupců prvoligových klubů, silné zastoupení na turnaji měl především mistrovský celek Dragons Brno. A právě dva jeho zástupci - Mirek Škorpík a Jirka Nakládal se probojovali na stupně vítězů.
   Nejvyšší příčka však zůstala zásluhou nejlepšího boskovického hráče Jakuba Davida zcela po zásluze doma. V Boskovicích zůstaly také poháry pro nejlepšího staršího a mladšího žáka a to zásluhou Vojty Davida a Jana Ferugy.
Foto: archiv  


KK Velen je jako na houpačce
B o s k o v i c e (les) - Středeční porážka v Brně znamenala pro kuželkáře Velenu Boskovice pád ze šestého místa na deváté. V poměrně vyrovnané tabulce, kde odskočila jen první čtveřice týmů, znamená výsledek každého utkání výrazný posun nahoru nebo pád.
   Husovice C - KK Velen Boskovice 9:3 (2525:2374).
   Meluzín - Ševčík 2:0 (434:393), Veselovský - Veselý 2:0 (427:353), Fiala - Minx 2:0 (420:391), Fialová - Řehůřek 0:2 (371:419), Trdý - Ševčík 2:0 (454:400), Krejčí - Vybíhal 1:1 (419:418).
   Program krajského přeboru pokračuje až v příštím roce, kuželkáři Velenu Boskovice hrají 11. ledna v Brně s vedoucími Židenicemi, 21. ledna hostí Ivančice B.
  


Výsledkový přehled
O k r e s B l a n s k o (les) -
   HOKEJ
   Boskovice B - Veverská Bitýška 5:5 (3:0, 1:4, 1:1). Peša a Soldán 2, Hrbáček - Živný P. 2, Blecha, Skalník, Hajný.
   
   BASKETBAL
   Muži OP: ASK Blansko B - Basketsport Boskovice 80:79. Školař 26, Ambroz 16, Klimeš 13, Kožoušek 11, Vaněk 10, Chladil 3.
   Sokol Adamov - Basketsport Boskovice 47:49. Klimeš 19, Langer a Ambroz 8, Kožoušek 5, Alexa 3, Jordán, Chladil a Ležák 2.
   U 18: Sokol Šlapanice - Basketsport Boskovice I. utkání: 73:46, Veselý 19, Paděra 12, David 9, Bousek 6. II. utkání: 93:37, David 16, Veselý 9, Bousek a Boček 5, Paděra 2.
  


Sportovní kalendář
O k r e s B l a n s k o (les) -
   HOKEJ
   27. 11., 17 h Minerva Boskovice - Jestřábi Prostějov, přátelsky. 2. 1. 2011, 17 h Minerva Boskovice - HC Břeclav B.
   ATLETIKA
   26. 12., 9 h Štěpánský běh Syrovice. Třetí závod Brněnského běžeckého poháru.
   27. 12., 11 h Petrovice - Hraběnčino běhání. Závěrečný závod Okresní běžecké ligy.
   STOLNÍ TENIS
   26. 12., 9 h Šošůvka. Okresní bodovací turnaj.
  


Napsali nám

Konec gumáků
Odměna za správně vyluštěnou křížovku rodinu mého kamaráda poněkud překvapila. Balíček s domácí pekárnou a několik sáčků pečivové směsi na výrobu toho nejlepšího chleba. Návod k vlastnímu použití byl velmi prostý a na konci výrobního procesu tak vypadl ze stroje poněkud nevzhledný ale podle všech konzumentů velice chutný a hlavně čerstvý chléb. Nový přírůstek do vybavení kuchyně nebude prý rozhodně zahálet.
   Odborníci však hovoří o tom, že tradiční česká pekařina prochází nebývalým úpadkem. Místo tradičních položek, jako byl například kvásek, používá různé pečící směsi s nezbytným přídavkem chemie.
   Díky různým technologickým kouzlům se tak některým pekárenským firmám podařilo převést část výrobního procesu až do supermarketů. Chleba se předpeče v pekárně, rozveze do obchodních řetězců a tam se několik minut dopéká. Stále se hovoří o tom, jak vůně dopékaného chleba přitáhne zákazníky, ale mnoho se nehovoří o chuti. Není divu, té totiž tato novinka rozhodně neprospěje. Nemluvě o tom, jak bude dopékaný chleba vypadat po dvou nebo třech dnech. V některých případech tak musí chuť, trvanlivost a vůně ustoupit co nejefektivnější výrobě.
   Velkým hitem se v poslední době staly i pekárny v některých supermarketech. Ty se snaží tuto skutečnost ve svých propagačních materiálech neustále zdůrazňovat. K přípravě čerstvého pečiva se ve stále větší míře využívají zmrazené polotovary, tedy pečivo, které je po tepelné úpravě velmi křehké a hlavně čerstvé v kteroukoliv hodinu. Jednoznačnou předností mraženého pečiva je údajně kromě snadné přípravy i úspora pracovních sil v pekárnách. Trochu pochybný argument v době vysoké nezaměstnanosti.
   Zájem o mražené pečivo neustále roste. Nedaleko Prostějova byla v minulých letech postavena velká výrobna mraženého pečiva a vlastní kapacitou už nestačí momentálně pokrýt všechny požadavky od našich ale i zahraničních odběratelů. Tak jsem si vzpomněl na období, kdy v naší prodejně prodávali vybledlé a gumové rohlíky a člověk, který narazil na čerstvý a voňavý chléb, byl doslova hrdinou dne. “Gumákům“ už v dnešní době zřejmě odzvonilo. Čerstvé pečivo po celý den v kteroukoliv roční dobu! Reklamní slogan staví tradiční českou kvalitu někdy na vedlejší kolej.
Milan Křesťan  


ZUŠ Letovice má symfonický orchestr
Vrcholem činnosti hudebního oboru ZUŠ je sborová práce, souborová a orchestrální hra. Na ZUŠ Letovice je tato činnost prioritou. Aktivně zde hraje 26 komorních souborů, 4 beatové skupiny, jazzový big band, 60 členný dechový orchestr, 5 pěveckých sborů a nyní nově 55 členný symfonický orchestr. Tento „symfoňák“, jak mu mladí muzikanti familiérně říkají, vznikl na začátku letošního školního roku a cílevědomě se pod vedením pana učitele Libora Suchého a paní učitelky Barbory Křivinkové připravoval na svoji premiéru a první vánoční koncerty v Letovicích, Olešnici a Kunštátě. Vše vyšlo výborně a nový orchestr se svými výbornými výkony zařadil velmi rovnocenně k již úspěšným orchestrům a souborům z letošního roku, jako byli Velký dechový orchestr - 1. místo v ústředním kole ZUŠ a 2. místo na mezinárodní soutěži ve španělském Malgrat de Mar, Big band - 3. místo v ústředním kole ZUŠ a Houslový kvartet - 2. místo v ústředním kole ZUŠ. Vůbec celý školní rok byl pro ZUŠ Letovice mimořádně zdařilý. Úspěchy všech čtyř oborů byly veliké, především je ceněno obrovské nadšení a spolupráce učitelů všech oborů na společných projektech, například již druhá show Velkého dechové orchestru, kterou shlédlo v 10 městech a obcích na 3000 diváků.
   Symfonický orchestr je vrcholem snažení hudebního oddělení a letovické ZUŠ se opravdu podařil husarský kousek, protože v jihomoravském kraji a vůbec v celé ČR se takovéto orchestry dají spočítat na prstech jedné ruky.
   Dovolte mi, abych touto cestou poděkoval všem učitelům ZUŠ Letovice za vynikající výsledky ve své práci, dále bych chtěl poděkovat všem úspěšným sólistům, souborům a orchestrům za vynikající reprezentaci na všech 212 veřejných akcích u nás i v zahraničí. Samozřejmě také děkuji všem rodičům za to, že posílají své děti do naší základní umělecké školy v Letovicích, Olešnici, Kunštátě a Křetíně a umožňují jim jejich kulturní a estetický růst. Za celý kolektiv ZUŠ Letovice přeji všem čtenářům mnoho štěstí, zdraví a úspěchů v roce 2011 a pěkné svátky.
   
   Petr Křivinka, ředitel ZUŠ Letovice
   
  


V Berlíně studenti modelovali lepší svět
V polovině listopadu se pět studentů boskovického gymnázia, opět zúčastnilo mezinárodní konference s názvem BERMUN (Berlin Model United Nations) v Berlíně.
   758 mladých lidí z více než 70 škol téměř z celého světa, od New Yorku až po Šanghaj, se tu sešlo za účelem simulovat Organizaci spojených národů a diskutovat o otázkách, spojených s nelegálním obchodem, což bylo hlavní téma letošní konference. Hlavním cílem bylo vyzkoušet si role diplomatů, dokázat vyjádřit svůj názor, případně projevit svůj nesouhlas, a v mnohonárodnostním kolektivu se dohodnout na společné rezoluci. Diskutovalo se dlouho a hodně a studenti boskovického gymnázia, kteří tenhle rok zastupovali Rumunsko, zemi, které se tento problém těžce dotýká, určitě odvedli kus dobré práce. Nadějní budoucí diplomaté se aktivně zapojovali do diskusí, navrhovali připomínky a spolutvořili rezoluce, které byly „ovocem“ jejich celotýdenní práce.
   Účast na konferenci v Berlíně se na naší škole už stala tradicí A patří k tradicím, které, jak se vyjádřila jedna z delegátek, stojí za to dodržovat. Jsme rádi, že jsme k tomu v letošním roce přispěli.
   
   Daniela Kohoutková, oktáva
  


Mikuláš na Okrouhlé
Vánoční čas je nádherný nejen pro svou podstatu, ale také proto, že nabízí nepřeberné množství činností a dějů, které zpestří atmosféru a nechají vzduch prosycený vánočním těšením. Zejména děti prožívají toto období naplno. Proto jsme čekání na Vánoce v MŠ zahájili tradičně výrobou adventních věnečků. Této akce se zúčastnilo mnoho maminek, které tak předvedly svou šikovnost, nápaditost a smysl pro estetiku.
   V letošním roce jsme se poprvé rozhodli uspořádat mikulášskou nadílku pod vánočním stromem na návsi a navodit tak vánoční atmosféru pro všechny občany naší obce. Vše začalo v neděli 5. prosince v 16 hodin. Děti z MŠ vystupovaly s krátkým programem a společně jsme si tak mohli zpestřit mikulášský den ve společnosti všech občanů, kteří se mohli občerstvit v tomto mrazivém počasí vánočním svařáčkem či čajem. Po vystoupení dětí se objevil Mikuláš se svým doprovodem, který obdaroval nejen děti z MŠ, ale i ostatní děti z obce. Byli jsme překvapeni hojnou účastí a touto cestou bychom chtěli poděkovat všem zúčastněným, kteří přispěli k navození předvánoční atmosféry v naší obci.
   
   Jaroslava Kovářová, Hana Novotná
  


Rybova Mše vánoční ve Svitávce
Ten, kdo v neděli 12. prosince navštívil vánoční koncert ve velkém sále sokolovny ve Svitávce, rozhodně nelitoval. V koncertním provedení Rybovy mše vánoční se představily tři pěvecké sbory - Janáček z Boskovic, Carpe Diem z Letovic a Svatojánský chrámový sbor ze Svitávky. Uvedly se znamenitě i v náročných pěveckých pasážích. Orchestr KZMB z Boskovic, sbory a sólisty s přehledem řídil mladý dirigent Tomáš Pléha.
   Byli jsme připraveni na precizní výkony profesionálních sólistů. Svitávecké rodačky paní Naďi Bláhové, či tenoristy Pavla Klevety. Milým překvapením vedle těchto excelentních sólistů byly výkony mladé generace - Alžběty Boucnikové a basisty Tomáše Jeřábka, posluchače hudebních škol. Připočteme-li zasvěcený slovní úvod Leontýny Koryčánkové ze Svitávky, byl večer strávený na tomto mimořádném koncertu pro zcela zaplněný sál ve Svitávce velkým uměleckým zážitkem.
   Kulturní komise nasadila vysokou laťku a přispěla k důstojné oslavě letošních vánočních svátků. Věříme, že tato úspěšná umělecká akce naváže na dlouholetou bohatou kulturní tradici Svitávky a bude v ní úspěšně pokračovat.
   
   Vladimír Gardavský